Začal advent, doba přípravy na příchod Pána. Do této přípravy jsme také vždy zahrnovali děti prostřednictvím ranní modlitby s příběhem a mše sv. v kostele. To letos bohužel není možné. V takovém případě jsou povzbuzováni rodiče, aby si se svými dětmi tento příběh průběžně každé ráno četli a krátce se s dětmi na začátku dne pomodlily. Je to jistě pro rodiče výzva, aby svým dětem předávali to, co slíbili při křtu. Letošní adventní příběh „František a jesličky“ najdete na této stránce. Každý den se čte jedna kapitola. Je jich celkem 24.

Kdybyste se vydali z Říma směrem na sever a šli pěšky asi tři dny, došli byste do malého města s názvem Greccio (čti: Grečo). Nikdo by si na něj ani nevzpomněl, kdyby si toto bezvýznamné místo neoblíbil svatý František. Žil zde se svými spolubratry docela dlouho a poprvé tady při oslavě Vánoc v roce 1223 udělal betlém. Tomáš z Celana, spolubratr svatého Františka, který jako první sepsal jeho životopis, tuto událost podrobně popisuje. Přidala jsem k ní trochu fantazie a napsala tento adventní kalendář. Je rozdělený na 25 částí a obsahuje jednu důležitou pravdu křesťanské víry: Bůh vzal na sebe chudobu člověka a přišel na svět jako malé dítě, abychom se my malí mohli stát velkými. Dagmar Kleewein

1. Nápady je dobré nepřehlížet

Tiše! Slyšíte ty kroky? To někdo spěchal mlhou hustou tak, že když jste dýchli do dlaní, udělaly se vám na nich jemné kapky. Mlha se před tím člověkem rychle rozestupovala a zavírala. Vypadalo to, jako by stál na místě, ale on dobře věděl, kam jde. Ani vlčí zavytí a vylekané pípnutí ptáčka jej nezastavilo. Jeho oblečení splývalo s krajinou. Hnědé šaty byly těžké jinovatkou a kapuce mu zakrývala obličej. Byl prosincový večer roku 1223 a cesta vedla do italského města jménem Greccio. Každý pocestný by si tady našel nocleh a vyprosil něco k jídlu, ale náš neznámý ještě před prvními domy odbočil a místo k nim zamířil do skal. Dobře to tady znal a jistým krokem došplhal pěšinou až k jedné zvláštní skále. Byla proděravělá jako eidamský sýr a ty díry sloužily jako skromná obydlí. Poustevny malých bratří vypadaly jako ptačí hnízda — jen ne z větviček a listí, ale z kamene. Celou skalní stavbu chránily koruny stromů a kam větve nedosáhly, dosáhla šindelová střecha, která chránila před větrem a deštěm. Tady byl František doma. „Pokoj vám!” zavolal a rozpřáhl ruce k pozdravu. „Pokoj s tebou! To je dobře, že jsi zpátky!” Bratři se kolem něj seběhli, podávali mu ruce a poplácávali jej po ramenou: „Cos tam viděl? Jaké to tam je? Koho jsi potkal?” ptali se jeden přes druhého. „Moji milí,” začal František vyprávět, „neumíte si představit, jaké to je, kráčet vlastníma nohama zemí, kterou chodil i náš Pán, na vlastní oči vidět, kde žil, umřel a vstal z mrtvých, a vlastníma rukama se těch míst dotýkat. A nebudete mi věřit,” František ztišil hlas a oči se mu rozzářily, „že tohle místo, kde žijeme, se neuvěřitelně podobá místu, kde se Ježíš narodil!” „Opravdu?” vydechli překvapeně bratři a František pokračoval: „Víte, ten chlév je také za městem ve skalách a má podobnou střechu. Kolem jsou stáda ovcí a koz a hlavně — všechno je chudé a obyčejné. Máme to tady jako v Betlémě!” „Opravdu?” vydechli znovu bratři, tentokrát ale v rozpacích, protože Františka znali a věděli, že občas říká divné věci. „Jak bych vám to vysvětlil…” František vyprávěl dál: „Na zpáteční cestě jsem dostal nápad!” Bratři se na sebe podívali, protože věděli, že František občas mívá i zvláštní nápady. Ale Františka to neodradilo. „Co kdybychom letos oslavili Vánoce jako tehdy v Betlémě! Zažili bychom, že samotný král celého světa se narodil ve chlévě, který nebyl o nic lepší než naše jeskyně tady ve skalách.”

2. Chudoba je bohatství

Greccio leželo uprostřed skal na malém kopci. Jeho obyvatelé byli chudí a jejich obydlí byla podobně prostá jako poustevny bratří. Všechno, co potřebovali k životu, si pěstovali a vyráběli sami. Jeden vydělával kůže, druhý koval koně, třetí tkal a šil šaty. Někdo pěstoval obilí, jiný zase zeleninu a víno nebo vyráběl sýry. Vedlo se jim dobře — jen když byl špatný rok, museli šetřit, aby vydrželi až do jara. A když se stalo, že byla špatná úroda i dlouhá zima, pomáhali bratři svými modlitbami, aby hladovějícím, nemocným a starým lidem zůstala naděje, že Bůh je neopustil. Nejbohatším obyvatelem Greccia byl Františkův přítel, rytíř Jan, kterému říkali Giovanni (čti Džovani). Bydlel v kamenném domě s mnoha okny, sklepy a sýpkami. Přesto se jeho dům příliš nelišil od ostatních. „Náš rytíř má měkké srdce a jeho bohatstvím je leda tak chudoba,” říkali někteří. „To není pravda!“ říkali druzí, „Má dobré srdce! Když dojdou zásoby a zima je dlouhá, je naší poslední záchranou! Otevře sýpky a rozdává tak dlouho, dokud není stejně chudý jako ostatní.” „František se vrátil! František je zase mezi svými bratry!” volal sluha Filippo, až Giovanni překvapením vyskočil ze židle. František mu už dlouho chyběl. Měl o něj strach, protože na cestě do Svaté země se mohlo leccos přihodit. Těšil se, až se vrátí a až spolu zase povedou dlouhé večerní rozhovory. Rychle za ním! Po tak dlouhé cestě bude mít hlad a bude mu zima,‘ pomyslel si Giovanni. Rychle sbalil hrubou vlněnou deku, teplý kabát, trochu masa, chleba a sýr a přidal dva kožené vaky vína. Všechny ty dary naložil na osla a rozběhl se s ním ke skalám.

3. Neobyčejné věci vypadají obyčejné

„Ia, ia!” — „Ia, ia!” ozvalo se i s ozvěnou, když osel a jeho pán dorazili ke skalám. František a Giovanni si padli po dlouhé době do náruče. „Řeknu ti tajemství!” začal František vyprávět, když se posadili do závětří k ohni. „Napadlo mě to, když jsem navštívil místo, kde se Ježíš narodil. Nebudeš mi věřit, ale je to tam chudé a ubohé — a trochu to tam i páchne!” dodal František tiše. „A to je to tajemství?” Giovanni se zamračil. „Víš, nadchlo mě to! Něco tak neobyčejného jako je narození Božího Syna se stalo na takovém obyčejném místě jako u nás v Grecciu! A tak mě napadlo… Co kdybychom Vánoce oslavili tak, jako kdyby se to tady opravdu také stalo!” Giovanni se zamračil ještě víc. „Chápeš? Všichni můžeme zažít, jak veliký je Bůh. Kvůli nám se stal dítětem, položili ho mezi zvířata na obyčejnou slámu a prvními, kdo ho přišli pozdravit, byli pastýři, kteří páchli po ovcích. Přál bych si, abyste to, co jsem zažil já, zažili i vy tady a uviděli to na vlastní oči!” Giovanni seděl celý zaražený. ,Že by se František pomátl?‘ pomyslel si a opatrně odpověděl: „Ale jak? Do Betléma je to daleko, a i kdybychom tam došli, museli bychom cestovat i v čase. A co bratr Antonín? A děti? Ti by tu cestu ani neušli. A co řeknou lidé ve městě, když za nimi s něčím takovým přijdu? A co si o tobě pomyslí?” „Milý příteli, neboj se, nikam nepůjdeme. Mám jiný plán! A potřebujeme k tomu jen pár věcí,” vysvětloval trpělivě František a začal je vyjmenovávat: „Jesle na krmení dobytka a slámu a pak už jen maminku s dítětem a pastýře se svými stády. A ten, kdo nám zkříží cestu se může přidat a potěšit se z toho, že se Boží syn narodil jako malé dítě. Společně oslavíme chudobu!” Giovanni byl bezradný, ale nechtěl Františkovi nic rozmlouvat. Dobře ho znal a věděl, že by to nemělo cenu: „Udělám, co budeš chtít, ale jak začít?” František ani na chvíli nezaváhal: „Já jsem od Pána Boha dostal už dost. Nepotřebuji vlněnou pokrývku, ani teplý kabát a už vůbec ne šunku, sýr a víno. Vyměníme to ve městě za trochu slámy a za jesle na krmení dobytka. Oslíka máme, jeskyni také. Stačí jen pozvat pastýře a všechny, které potkáme cestou, aby přišli na Štědrý den večer k nám do skal. A když se rozhlédneme, možná potkáme i nějakou maminku s děťátkem.” Oba přátelé se vydali s oslíkem a celým nákladem zase zpátky. „Já věděl, že jsem na něco zapomněl!” udeřil se František do čela, když se zastavili na kraji města: „Potřebujeme ještě nějakého vola!”

4. I bezcenná věc může být cenná

Na náměstí se právě konal trh. Lidé nabízeli zboží. Sedláci prodávali obilí, mléko, sýr, vajíčka, drůbež i dobytek U pekaře voněl chléb, před krámkem vystavoval zelinář zeleninu a ovoce, švec nabízel a opravoval boty, vedle stál hrnčíř s hrníčky, mísami a džbány a nechyběla ani květinářka s květinami. Zboží na pult rozkládal také truhlář Sebastián. Ležely před ním dřevěné hračky, lžíce, misky a další nádobí. Vzadu na vozíku zářily novotou truhly a truhličky, židle, stolky, ale i kolébka a houpací koník. Giovanni a František se u něj zastavili a než se Sebastián stačil nadechnout, aby nabídl své zboží, řekl Giovanni: „Máš žlab pro zvířata?” „Vezmi si raději novou truhlu na šaty!” odpověděl Sebastián. „A vaše Johanka usne v téhle kolébce hned! Ani jí nebudete muset zpívat ukolébavky! Nebo mám pro kluka houpacího koně. Je úplně nový, včera jsem ho dokončil.” Ale Giovanni jen kroutil hlavou. „Ne, ne, ne! Potřebujeme jen obyčejné jesle! Dáme ti za ně pokrývku a teplý kabát.” „Takové věci nevyrábím. Styděl bych se, kdybych vám měl prodat něco tak obyčejného!” zamračil se truhlář. „Jsem umělec, a ne truhlářský učeň!” „A nemohl bys nám aspoň darovat pár prken?” zeptal se František opatrně. „To můžu,” odpověděl truhlář, odešel dozadu a vytáhl z vozíku tři pokroucená prkna. „Tady máte,” povídá, „stejně se z nich nic pořádného nedá udělat. S pár hřebíky z toho něco ke krmení pro prasata uděláte.” „To není pro prasata, ale pro krále!” odpověděl Giovanni, ale hned se kousl do jazyka. „Před měsícem si u mě jeden kupoval obrovský stůl. Byl to sám pan hrabě z Peruggia. Že by místo u stolu seděl u žlabu?” ušklíbl se Sebastián. Co se na to dá odpovědět? Giovanni si srovnal prkna pod paží a chtěl zmizet, ale František nadšeně volal: „Děkujeme nastokrát! Přesně taková prkna potřebujeme!”

5. Když nevíš jak dál, nepřestávej hledat

Zatímco Giovanni běžel s prkny domů, táhl František oslíka s nákladem kolem krámků dál. „To je neštěstí! To je neštěstí!” ozval se najednou z rohu náměstí nějaký hlas. Na obrubníku u cesty seděl muž s hlavou v dlaních a před ním ležel v prachu váček s penězi. „Příteli, proč naříkáš? Peníze ti přece nechybí,” řekl František a zastavil se. Jejich pohledy se setkaly. Muž uviděl v očích kolemjdoucího laskavost a soucit a dal se do vyprávění. Byl to sedlák Giuseppe. „Těch několik drobných jsou peníze za poslední kravku. Chudáček. Musel jsem ji odvést na jatka. Na mléko byla příliš stará a za tvrdé maso jsem dostal jen tohle. To na novou kravku nestačí. Přemýšlím, co dál, a nikam to nevede. Když koupím obilí, budeme mít doma několik týdnů co jíst, ale co potom? Napadlo mě, že začnu kupovat mléko. Můžeme z něj dělat sýr a prodávat jej, ale to, co bychom vydělali, nás neuživí. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád je to málo. Nevydržíme přes zimu.” „Nevěš hlavu, a když nevíš, jak dál, nepřestávej hledat řešení!” povzbuzoval ho František a položil mu ruku na rameno. Mám nápad!” zavolal najednou a oči se mu rozzářily. Giuseppe na něho s nadějí pohlédl. „Vidíš tady toho osla? Veze věci, které byste mohli potřebovat,” vysvětloval František. „Odvezeme je k vám domů a určitě na něco přijdeme.”

6. Tvrdé srdce obměkčí laskavé zacházení

František s Guiseppem zamířili k dřevěnému domku na kraji města. Vrata byla dokořán. František zavedl osla na dvůr a začal z něj skládat náklad. „Zase jsi přivedl nějakého příživníka?” ozval se z kuchyně ženský hlas. V okně se objevila hlava, a pak zmizela. Žena vyšla na dvůr, dala ruce v bok a zamračila se. „Ne, ne, moje milá, to je přece František ze skal. Má nápad, jak by nám mohl pomoci!” omlouval se muž. „Hlupáku, zase jsi naletěl! Vždyť sám vypadá jako žebrák! Copak existuje někdo, kdo by nám chtěl jen tak pomáhat?” odpověděla. „Já,” ozval se František rázně. „Slíbil jsem to tvému muži! Přivezl jsem šunku, sýr, obilí a dva měchy plné vína. To všechno vám dám, ale musíte mi za to také něco dát!” „Aha! Tak vidíš! A copak by to mělo být?” ušklíbla se žena. František si pomyslel: , Když je někdo nešťastný, obviňuje celý svět, a ty, kteří mu přijdou do cesty, viní nejvíce.‘ „Pytel plný slámy!” řekl. „Pytel plný slámy?” podívala se na něj překvapeně žena. „Slámy si vezmi, kolik chceš. Kravku už stejně nemáme.” odpověděla smutně, ale oči se jí rozzářily, sotva uviděla potraviny, které Giovanni přivezl. Podívej, to víno můžeme vyměnit za mléko a z něj uděláme sýr. Když jej prodáme, můžeme si hned koupit telátko. To pak jen stačí krmit tak dlouho, než z něj vyroste kravička. Budeme mít zase dost vlastního mléka!” brebentila nadšeně a odnášela věci do domu jako ten nejcennější poklad. František naložil na oslíka už jen pokrývku a kabát. Guiseppova žena vyšla ven a děkovala: „Zachránil jsi nás! Tady máš pytel a nacpi si jej slámou až po okraj. Nemá velkou cenu, ale když ti můžeme něco dát, rádi ti to dáme. A mám ještě jednu prosbu. Tady ve džbánu je poslední mléko naší staré kravky. Už ho nepotřebujeme. Nedaleko bydlí žena, která je na tom podobně jako my a má dítě. Při zpáteční cestě jdeš kolem. Prosím tě, dej jí ho.”

7. Největší bývají maličkosti

František přivázal oslíka ke stromu a sundal z něj džbán s mlékem, aby se nevylila ani kapka. Dům, před kterým zastavil, byl pustý. František zaklepal na dveře, a když se nikdo neozýval, vzal za kliku a vešel. V chudě zařízené světnici seděla žena. V náručí držela dítě, tiše mu zpívala, a když melodie dozněla, rozhostilo se zvláštní ticho. „Pozdraven buď náš Pán Ježíš Kristus, milá paní. Posílá mě Guiseppova žena ze sousedství a tohle vám posílá,” řekl nesměle František a natáhl k ní ruce se džbánem. „Děkuji vám, pane! Nemám moc peněz a mléko opravdu potřebujeme,” řekla žena, položila dítě do kolébky a přikryla je tenkou dekou. Byl to chlapec, a i když ho překrásný zpěv uspal, na tvářích mu ještě neuschly slzy. „Nemám pro Michaela nic k jídlu. Budí se zimou a pláče,” omlouvala se žena. „Mám venku teplou přikrývku. Určitě se vám bude hodit. A přidám k ní ještě i teplý kabát. Můžete jej prodat a koupit si za něj tolik mléka, kolik budete potřebovat. Ale mohu vás poprosit o jednu maličkost?” pokračoval František. „Můžete, jen nevím, jestli vám to budu umět oplatit,” odpověděla s obavami žena. „Přijďte na Štědrý den ke skalám za město k našemu klášteru ve skalách. Chceme oslavit narození našeho Pána.” nadechl se František. „Víte, chtěl bych lidem ukázat, co jsem viděl ve Svaté zemi. Je to tam ještě chudší a obyčejnější než tady u vás. Představte si! Boží syn se asi narodil na tom nejchudším místě na světě! Ve chlévě mezi zvířaty. Chtěl bych lidem ukázat, že to tam bylo podobné jako u nás, a chybí nám dítě. Mohli byste oba přijít?” prosil František. „Ale to je maličkost. Ráda přijdu!“ odpověděla žena.

8. Na nejbližší zapomínáme nejsnadněji

Když František mířil s oslíkem k městu, bylo odpoledne. „Prkna na jesle máme, pytel slámy také, první hosty už jsem pozval, osla stačí vzít s sebou, ještě pastýři a vůl chybí…” přemýšlel František nahlas a rázoval si to dolů, jak nejrychleji uměl. Oslík s ním snadno držel krok. Pytel slámy nebyl žádný náklad! „Já, hlava děravá! Počítám s tebou a ani jsem se tě nezeptal.“ obrátil se František na oslíka. „Půjdeš do skal oslavit Vánoce se námi?” zeptal se František oslíka. Oslík zakýval ušima. „Bude mi ctí,” odpověděl František za něj a smekl před zvířetem neviditelný klobouk. Ale to už stáli před Giovanniho domem. „Nikoho, kdo má ve chlévě vola, neznám,” řekl Giovanni, když vedli s Františkem oslíka do stáje. „Všechnu práci na poli tady dělají koně. Snad jen ten mrzutý sedlák z posledního dvora na druhé straně skal jednoho má. Jeho pole jsou plná kamení. Ale bude těžké se s ním dát do řeči. Je umíněný jako jeho vůl.” „A bylo by dobré pozvat i pastýře. Ale ti už odešli na jiné pastviny. A pak ještě pozvat lidi z města a děti!” řekl František. „Zítra se vydám za tím sedlákem na druhou stranu hor, jestli nám půjčí vola,” prohlásil Giovanni. „Ještě toho musíme hodně zařídit, ale neboj se. Nejsme na to sami. Bůh nám pomáhá!” řekl ještě František, než vykročil do mrazivé noci ke skalám. Giovanni zavedl oslíka do chléva a nasypal mu do žlabu hrstku rozemletého zrní. Byla to výplata za celý den práce, ale to mu nevadilo. Oslík byl totiž opravdu poctěn Františkovým osobním pozváním na vánoční oslavu.

9. Pomoc je přednější než tvé plány

Giovanni vyskočil z postele, sotva ráno začali ptáci zpívat. „Dnes můžeš odpočívat,” oznámil oslíkovi a podrbal ho za ušima. Pak osedlal koně a vydal se k poslednímu dvoru na druhé straně skal. Tady bydlel sedlák, který měl tak kamenitá pole, že si k těžké práci choval vola. Jak kůň klopýtal přes kameny, začal si Giovanni zkoušet, jak poprosí sedláka o půjčení vola. Dobrý den, potřeboval bych si na Štědrý večer půjčit vašeho vola.‘ — Ne.  , Byl byste tak laskav a půjčil mi přes Vánoce svého vola?‘ — Také ne. — A co když se mě zeptá, na co ho potřebuji? Jak mu to vysvětlím? Bude se se mnou vůbec bavit?” Najednou se ozvala rána a na cestu se začalo sypat kamení. Giovanni se dlouho nerozmýšlel, nechal sedláka sedlákem, vola volem, otočil koně proti svahu a rozjel se. Na cestě, která se klikatila nad ním, seděl asi desetiletý kluk a hladil si koleno. „Co se ti stalo?” zeptal se Giovanni ustaraně. „Asi jsem si zlomil nohu,” naříkal chlapec. „Šel jsem do školy, zakopl jsem a spadl tady z toho srázu.” Giovanni seskočil z koně a podíval se na nohu zblízka. Chodidlo bylo modré a oteklé. Giovanni nohu opatrně prohmatal. Myslím, že nic zlomeného nemáš, uklidňoval kluka, „ale pěšky dál nemůžeš. Nejlepší bude, když tě odvezu domů.” Chlapec si utřel rukávem slzy a byl rád. Giovanni mu pomohl vstát. Kluk zavrávoral, jak mu nohou projela ostrá bolest, ale pak už jen cítil, jak letí vzduchem, a šup, seděl v sedle. „Lepší než kulhat domů pěšky, ne?” zasmál se Giovanni. „A drž se, ať nespadneš ještě jednou.” „Jak se jmenuješ? Kam tě mám zavézt?” ptal se Giovanni chlapce, když si ho přitáhl do sedla. „Říkají mi Marco a bydlím v Rybářské ulici. Je to ten první domek za náměstím. Giovanni přikývl.

10. Nedej na řeči druhých

Jak se mohlo stát, že jsi spadl na rovné cestě?” otočil se Giovanni na chlapce. „Máš dobré boty a na cestě žádný led není.” „Zakopl jsem,” odpověděl Marco tiše a nepřidal ani slovo navíc. Chvíli byl slyšet jen dusot kopyt. „No, tak se otočte!” vykřikl najednou Marco vztekle a sundal si čepici. Vyklouzly mu z ní zrzavé kudrnaté vlasy a obarvily chlapcovu tvář do červena. ,Mám příšerné vlasy! Kluci se mi ve škole posmívají! Říkají mi jahůdko a zápalko! Ukazují na mě prstem a dělají obličeje. Někdy si držím ruce na uších. Ale dnes jsem byl rychlý a utekl jsem jim! Teda, utekl bych jim, kdybych nezakopl. Neuměl jsem vstát a oni mě obklíčili a zase mi nadávali. Že se mám utrhnout a sníst, že mám zapálit v kamnech a že mi shořel mozek… a ukazovali si na čelo a kreslili si na ně kolečka.” Marcovy oči se zalily slzami. Giovanni se na chlapce podíval a dal se do smíchu. „Vy… Vy se mi smějete také!” vykřikl nešťastně Marco. Ale Giovanni si sundal čepici. I on měl na hlavě zrzavé kudrnaté vlasy! „Podívej se, jsem rytíř, první muž v Grecciu a dobře vím, jaké to je mít zrzavé vlasy. Lidé mají vlasy černé, hnědé i světlé, ale jim se nikdo neposmívá. Když má někdo zrzavé vlasy, je jiný, a to může být na někoho příliš. Ale věř, že tvoje vlasy příšerné nejsou. Krásu i zlobu, dobrotu i špatnost nenosí lidé ve vlasech ale tady,” řekl Giovanni a položil si ruku na srdce.

11. Vzpomínky spojují

Giovanni zastavil koně před domkem v Rybářské ulici a zaklepal na dveře. Otevřela mu mladá žena v zástěře, která měla stejné oči jako Marco. „Nedělejte si starosti,” řekl Giovanni pro jistotu hned místo pozdravu. „Vezu vám Marca. Na cestě do školy si narazil nohu, ale nic zlomeného nemá.” Marco seděl na koni bez čepice a jeho tvář zářila štěstím. „Marco nechodí do školy rád,” omlouvala se žena a utřela si ruce do zástěry. „Děti si na něj dovolují a posmívají se mu.” Giovanni pokýval hlavou a vyprávěl, jak Marca našel sedět u cesty. Nakonec ho oba sundali z koně, přenesli jej do postele a nohu mu podložili polštářem. „Jak se vám odvděčím?” zeptala se Marcova maminka. Kdybyste mi mohla na Vánoce půjčit vola,” vyhrkl Giuseppe a rozesmál se. Mladá žena se také dala do smíchu. „Vola? Kde bych tak asi vzala vola? Ale věřte mi, že kdybych nějakého měla… Ale počkejte!” žena se otočila, odešla z místnosti, a když se vrátila, držela v ruce zlatý křížek. „Jděte k mému otci, ten vola má. Bydlí v posledním dvoře na druhé straně skal. Je trochu tvrdohlavý a s někým cizím se jen tak nebaví, ale když mu křížek předáte, určitě vám vyhoví. Byl to dárek ke křtu. Giovanni poděkoval, křížek pečlivě schoval do kapesníku, prohrábl Marcovi zrzavé vlasy a tiše za sebou zavřel dveře. Jeho kůň zamířil k poslednímu dvoru na druhé straně skal. Můj otec se jmenuje Norbert!” zavolala za ním ještě mladá žena, než zmizel za rohem.

12. Laskavost je klíč k srdci

Giovanni zabušil na vrata statku na druhé straně skal. „Nic nechci a nic nemám,” ozvalo se zevnitř. Giovanni zabušil na vrata podruhé, ale v domě už bylo ticho. Giovanni zabušila na vrata potřetí. Najednou se vrata otevřela a objevil se v nich rozložitý muž s šedivými vlasy. „Říkám, že nic nechci a nic nemám,” zopakoval důrazně a postavil se Giovannimu do cesty. „Dobrý den přeji,” pozdravil ho Giovanni přátelsky. „To není dobrý den, když mi chceš něco prodat!” zabrblal stařec. „Nechci ti nic prodat. Přišel jsem tě o něco poprosit,” odpověděl Giovanni a rychle pokračoval, aby mu muž nemohl skočit do řeči. „Mohl bys mi půjčit na Štědrý den svého vola?” Stařec na něj vykulil oči. „Víš, bratr František, co bydlí se svými přáteli ve skalách za Grecciem, by chtěl letos oslavit Vánoce trochu jinak. Vrátil se z toho místa, kde se Ježíš narodil, a chtěl by, abychom zažili to, co on zažil tam. Prostě, jak bych vám to jenom vysvětlil, jesle, sláma, osel… Chce oslavit Boží chudobu a chybí mu k tomu vůl,” Giovanni sebral všechnu odvahu, co v něm zbyla, aby řekl: „A ty jediný vola mas! Stařec zvedl obočí: „Můžeš mi laskavě říct, proč bych ti ho měl půjčit? Něco ti dlužím? Nějak si nevzpomínám, že bych ti měl něco oplácet. Tak proč bych ti ho měl o Vánocích dát? Sám ho potřebuji! Je to dobrý vůl. Mohu ho zapřáhnout za jakýkoli náklad.” „Ale o Vánocích se přece nepracuje! Svatá noc je svatá i pro zvířata. Jsou to také Boží stvoření, která slaví, že se narodil jejich Tvůrce!” namítal Giovanni, ale stařec se mračil stále víc. „Mého vola nedostaneš, a basta!” řekl rozhodně. Giovanni sáhl do kapsy, rozbalil kapesník a podal starci zlatý křížek. Když jej Norbert uviděl, dlaně, které měl celou dobu zaťaté v pěst, povolily. Při pohledu na kříž se rozplakal.

13. Není dobré být sám

„Pro dobrého Boha, kde jsi vzal ten křížek?” zeptal se Norbert tiše a Giovanni vyprávěl. O zrzavém klukovi s naraženou nohou, o ženě z Rybářské ulice a o hledání někoho, kdo by mu půjčil vola. „Ano, ten křížek patří Alžbětce,” potvrdil mu jeho slova Norbert. „Před dvanácti lety odešla z domova.” A pokračoval: „Víš, chtěl jsem pro ni jen to nejlepší. Dobré vychování, nejlepšího manžela a k tomu snad všechno štěstí, které se dá na zemi najít. Ale ona si vzala toho posledního chudáka. Moje hodná dcerka, která si zasloužila jen toho nejvýznamnějšího a nejbohatšího!” Norbert si utřel oči a nos do rukávu. „Po svatbě odešla. „Copak jsi k ní za celou tu dobu nešel? Nechtěl ses usmířit? A co Marco? Znáš přece svého vnuka, nebo ne?” naléhal Giovanni. Norbert jen zavrtěl hlavou: Nejdřív jsem si myslel, že se vrátí, protože pozná, že udělala chybu. Pak jsem si myslel, že se vrátí, aby se omluvila. A pak už jsem si nemyslel nic. Ani o mě pohledem nezavadila. Zapomněla na mě!” vzdychl Norbert. „Nezapomněla na tebe, to jen samota zatvrdila tvoje srdce. Ale teď se to může změnit. Křížek se jí musí vrátit. Možná je to pro tebe příležitost navštívit vnuka!” dodával Giovanni starci odvahu. „A usmiřování začnu hned u tebe!” prohlásil Norbert rázně. „Toho vola si můžeš půjčit!”

14. Je dobré vytrvat!

S ulehčením opustil Giovanni Norbertův statek. „Už nám chybí jen pastýři, ovce a ty jesle,” počítal na prstech, jak kůň klopýtal kamenitou cestou domů. „A nejdříve se doma pustím do těch jeslí.” rozhodl se. Tři pokroucená prkna tam stála opřená o zeď a Giovanni je vzal pod paží. Musím najít někoho, kdo z nich stluče jesle. A to bude rychlejší pěšky!” řekl si, odvedl koně do stáje a vyšel do ulic. Před kostelem potkal brusiče nožů. ,Uměl bys z těch prken udělat jesle?” zeptal se ho. Neuměl,” odpověděl brusič. Hrobník je poloviční truhlář, ale není doma. Nebo se zeptej někoho, kdo dělá se zvířaty. Možná to bude umět řezník. „Zvládl bys z těch prken udělat žlab pro zvířata?” zeptal se ho. „Ne,” odpověděl řezník, „Pracuji se zvířaty, která už žádné krmení nepotřebují. Zeptej se tkalce, má stav ze dřeva.” Giovanni šel za tkalcem, ale ani on to neuměl. Tak pokračoval ještě ke kováři, od něj k pekaři. A pekař dostal nápad, že by to mohl umět řezník… Ale tam už Giovanni byl. Vrátil se unavený domů. Prkna byla těžká a ruce ho bolely. „Je večer a jsem na tom stejně jako ráno,” povzdechl si. „Pane Giovanni, vypadáte unaveně,” oslovil ho Filippo, který nesl do stáje seno. „Truhlář Sebastian mi daroval tahle prkna, ale jesle už z nich stlouct nechtěl. Celý den jsem hledal někoho, kdo by to uměl. Ptal jsem se snad každého. Brusiče, hrobníka, řezníka, tkalce, kováře, pekaře…” stěžoval si Giovanni. „Možná vím o někom, kdo by to uměl,” zamrkal na něj šibalsky Filippo. „Bohu díky!” oddychl si Giovanni.

15. Umět je víc než mít

„Jak se jmenuje a kde bydlí?” vyzvídal Giovanni. „Hned zítra ráno se za ním vydám!” „To nebude třeba,” řekl Filippo. „Jak to?” nechápal Giovanni. „Copak sis nevšiml, že stáj má nová vrata a venku jsou opravené ohradníky? A že podestýlka leží na nových roštech?” Giovanni se rozhlédl a opravdu! „To jsi ty! Ty umíš udělat jesle!“ vykřikl Giovanni, podal Filippovi pokroucená prkna, ale pak se zastyděl. „Půjde z toho vůbec něco udělat?” zeptal se nesměle a začal vyprávět, na co jesle potřebuje. „Co za tu práci chceš?” zeptal se nakonec. Nic, udělám to jen tak,” odpověděl Filippo. „To nepřichází v úvahu!” protestoval Giovanni. „Dám ti zimník, nové boty a dvě lněné košile.” „To je moc,” kroutil Filippo hlavou, ale Giovanni si stál za svým. „Něco bych přece jen rád… osmělil se po chvíli Filippo. „Pověz co?” povzbuzoval ho Giovanni. „Rád bych se naučil číst a psát,” řekl Filippo. „Chtěl bych každému koníkovi na jeho místo napsat i jméno. Povídám si s nimi jako se svými přáteli. Rozumím jim a oni rozumí mě.” Giovanni oněměl údivem. V hlavě se mu začaly honit zmatené myšlenky. ,Číst a psát! Není to příliš vysoká cena? Neliší se náhodou šlechtic od sluhy právě tím, že jeden číst a psát umí a druhý ne? Co když se tím, že se Filippo naučí číst a psát, tento rozdíl poruší?‘ Rozmyslím si to a zítra ti dám vědět,” odpověděl stroze a rozhovor ukončil.

16. Každý něco umí

Ten večer Giovanni nemohl usnout. Přemýšlel o Filippové zvláštním přání. Jemu trvalo dva roky, než se v klášterní škole naučil číst a psát. Trvalo celé dva roky než dokázal přeslabikovat větu a než dokázal písmena, která napsal, přečíst. Vzdychl a převalil se na bok. Tížila ho peřina i pochybnosti. Co zítra Filippovi odpoví? Nakonec usnul a zdál se mu sen: Viděl v něm sám sebe, jak stojí před betlémským chlévem. Slyšel bečení ovcí a cítil pastýřské šaty nasáklé potem, pachem zvířat a kouřem. Ve světle olejové lampy bylo vidět, jak v rohu chléva stojí volek a oslík a že je tam ještě někdo. Na slámě spali a o sebe se opírali muž a žena. Marie a Josef!‘ chtěl vykřiknout Giovanni, ale včas se zarazil. Co kdyby vzbudil děťátko… Začal se rozhlížet, ale ať se díval, jak se díval, ve chlévě nebyly žádné jesle, ve kterých by mohl ležet malý Ježíš. Ano, to nejdůležitější chybí! Někdo ukradl Ježíše!” zakřičel ze spaní. „Pomoc! Musíme ho najít!” Najednou se dveře chléva otevřely a dovnitř vstoupil Filippo. Nesl jesličky. Postavil je před Marii a Josefa, a když se Giovanni podíval dovnitř, oddechl si. V jeslích leželo dítě a natahovalo k němu ruce. Když ráno vyšlo slunce a Giovanni se vzbudil, byly pochybnosti pryč.

17. Přátelé jsou si rovni

Sotva Giovanni vyskočil z postele, běžel do stáje. Filippo už držel vidle a nabíral hnůj. Filippo, Filippo, ” volal Giovanni zdálky, „jestli chceš, naučím tě číst a psát já!” Filippovi vypadly vidle z rukou. Opravdu? Děkuji! Děkuji mnohokrát! Slibuji vám, pane, že vyrobím ty nejkrásnější jesle, jaké se z těch prken dají udělat.” „A přestaň mi říkat pane,“ řekl Giovanni, „už jsme toho přece tolik prožili! Buďme přátelé, co se dělí o všechno, co mají a co umí. Můj přítel František mě naučil, že jsme všichni bratři a sestry. A nejen my lidé! Bratry a sestrami jsou i zvířata a rostliny. U Boha jsme si všichni lidé rovni. Nikdo není pán a nikdo není ani sluha!” uzavřel Giovanni svou řeč. Teď byl z toho zmatený zase Filippo. Copak se může stát rytíř Giovanni jeho přítelem? „Hned začneme s učením,” přikázal Giovanni. „Pero, kalamář, papír i knihy mám. Ty buď jen trpělivý a pilný. Ale před Vánocemi učení ještě na pár dní vynecháme. Musím najít pastýře se stády ovcí. Ještě před pár týdny byli nedaleko Greccia, ale už jsou pryč a já slíbil Františkovi, že je na Štědrý den pozvu,” vysvětloval Giovanni Filippovi. „Když máme být přátelé, pojďme pastýře hledat společně,” navrhl Filippo. „To je skvělý nápad!” poklepal Giovanni Filippovi na rameno.

18. Poslední budou prvními

Druhý den osedlali oba přátelé koně a vydali se hledat pastýře. Sbalili si jídlo a teplé pokrývky. Nevěděli, jak daleko pojedou a kdy se vrátí. Ve stáji už stály krásné jesle. Filippo na nich pracoval celou noc. Měly dvojité dno, aby přes ně nešla zima, a mezi latěmi ne- byla ani škvírka, aby se dítě nenachladilo. Filippo vystlal jesle slámou a na ni položil jemnou kožešinu a vlněnou deku. Přátelé se vydali směrem, kterým tušili, že odešli i pastýři se stády. Dva dny jeli zasněženou krajinou, lesy a skalami pokrytými jinovatkou. Rozhlíželi se, jestli neuvidí stopy, zastavovali se a naslouchali, jestli neuslyší zvonění zvonců a bečení ovcí. Ale nikde nikdo. Druhý den večer dojeli ke staré boudě. Její stěny se otřásaly, jak se do nich opíral ledový vítr, ale pořád to bylo lepší, než nocovat venku. Oheň jim trochu ohřál ruce, ale naděje jim nepřidal. „Takhle to dál nejde,” prohlásil Giovanni. „Jestli je nenajdeme ani zítra, vrátíme se domů. Vánoce budou bez pastýřů a oveček.” „Škoda,” zalitoval Filippo. „Pastýře mám ve vánočním příběhu nejraději. Jsou to ti nejzapomenutějsí a nejchudší. Nemají domov, kde by mohli celý rok v pohodlí přespávat. Ženou stáda z jedné pastviny na druhou a mají jen to nejnutnější, co se jim vejde do jejich vaků. Jsou tak chudí jako dítě v jeslích.” „Máš pravdu. Vánoce se nedají slavit bez pastýřů. Bez těch nejchudších by to nebyly pravé Vánoce. To nesmíme dopustit!” prohlásil Giovanni.

19. Všechno zlé je k něčemu dobré

,Rychle pryč! Jsou tady vlci!” zakřičel Giovanni a popadl hořící větev. „Ještě že oheň nezhasl,” prohlásil Filippo, posbíral věci, popadl pokrývky a utíkal uklidnit koně. Od lesa se k nim s hrozivým vrčením a vytím blížilo několik stínů. S holí a věcmi v jedné ruce a s hořícím dřevem ve druhé opustili oba přátelé boudu. Chtěli nasednout na koně, když se jeden vlčí stín mihnul docela blízko pod oknem boudy. Co teď? Najednou zaslechli tiché zabečení. Nebo se jim to jenom zdálo? Filippo se podíval na přítele a zvedl větev nad hlavu, aby lépe viděl. Pod keřem se v jámě choulila ovečka. Třásla se strachy. Cítila, že se k ní blíží vlci a že to bude její konec. Filippo k ní přiskočil a vzal ji do náruče. ,Neboj se, teď už jsi v bezpečí, uklidňoval ji, ale Giovanni ho popohnal: „Ta bude v bezpečí, až budeme v bezpečí my! Pospěš si, ať jsme pryč!” Ale už bylo pozdě. Vlk jim skočil do cesty a vycenil zuby. Nechtěl se své kořisti vzdát bez boje. Cítil převahu, protože od lesa se blížila celá smečka. Naježil se, podíval se na Filippa s ovečkou v náručí a chystal se ke skoku. Giovanni zamával zvířeti před tlamou hořící větví. Snažil se ho zastavit. Začal za všech sil křičet a dupat: „Hej, hej, jdi pryč! Táhni! Hej! Hej!” Filippo se přidal a byl z toho takový povyk, že se vlk otočil a tiše zmizel k lesu. Počká si na ostatní a pak je dostane! Giovanni, Filippo s ovečkou se vrátili do boudy k ohni. Giovanni přiložil. Oheň se musí rozhořet, aby z něj stačili vzít větve, nasednout na koně, a ujíždět, jak nejrychleji to jen půjde. „Alespoň víme, že jdeme dobrým směrem,“ řekl Filippo a pohladil ovečku, která se mu choulila pod pláštěm. „Když vydržíme do rána a za světla se vydáme po jejích stopách… přemýšlel nahlas Giovanni. „Jestli od stáda odešla, zase nás ke stádu přivede,” zaradoval se Filippo, ale to už byl vlk zpátky. A nebyl sám. Přátelé popadli hořící větve, postavili se zády k ohni a mávali jimi na všechny strany. Křičeli, jak nejhlasitěji uměli, poskakovali, dupali, ale vlků neubýva10. Když se jeden vzdálil, přišli na jeho místo dva. Přátelům ubývaly síly. Filippo přidržoval loktem vyděšenou ovečku, Giovanni pobíhal kolem splašených koní a pak zakopl a jiskry vylétly… Vlk zakňučel a uskočil, protože sláma kolem něj zaplála. Bouda hoří! Rychle pryč! Utíkej!” křikl Filippo na přítele a chtěl sednout na koně. Ne!” zadržel ho Giovanni, „Ten oheň nás ochrání. Jen trochu odstoupíme, aby nám a zvířatům neublížil.”

20. Bůh je jako dobrý pastýř

Giovanni a Filippo se ráno probudili na spáleništi. Když se nasnídali a vyklepali si z oblečení popel, začali se rozhlížet, kudy ovečka přišla. Její stopy křížily stopy vlků. Vedly k lesu, zmizely v něm a mířily stále hlouběji. Nebylo snadné je najít. Otisky kopýtek byly drobné, ze stran se k nim přidávaly další vlčí stopy a bylo těžké poznat, kudy jít. Stopy se překrývaly a přátelé se několikrát vydali špatným směrem. Odpoledne se zastavili na jednom kopci a sedli si do závětří. Najednou zaslechli štěkot psa a za chvíli jej i uviděli. Byl to ovčácký pes. Zastavil se u Filippa, který nesl ovečku, a jeho naléhavý štěkot se změnil v radostný. Hlásil, že ji našel. Pak se otočil, zavrtěl ocasem a hlubokým „Haf! Haf!” přivítal nově příchozího. Z houštiny se vynořil pastýř. Byl veliký a zamračený, ale jeho tvář se naplnila laskavostí hned, jak uviděl ovečku zabalenou do Filippova kabátu. Ovečka poznala psa i pastýře a začala se vrtět. Filippo ji opatrně postavil na zem a pastýř se na ni a na něj přátelsky podíval. Pak pes znovu zaštěkal a ovečka poslušně odskákala do houští a přidala se ke stádu. ,Děkuji vám! Už jsme si mysleli, že Mlsounka nenajdeme! Říkáme mu tak, protože má rád čerstvou trávu na okrajích pastvin. A pak se snadno ztratí. Někdy ho nedokáže najít ani náš pes,” pozdravil je pastýř a podával jim ruku. „Jmenuji se Frederico a jsem moc rád, že jste Mlsounka našli. Pojďte a odpočiňte si u nás.” „Já jsem Giovanni a tohle je můj přítel Filippo,” řekl Giovanni a už cestou začal Fredericovi vyprávět, co všechno s vlky zažili a proč je tak dlouho hledají.

21. Udělej, co dokážeš, a Bůh ti pomůže

Za chvíli seděli Giovanni, Filippo, pastýř Frederico a ostatní pastýři u velkého ohně a jedli horkou polévku. „Co hledá takový bohatý člověk vysoko v horách?” ptal se jeden pastýř Frederica a po očku se na Giovanniho podíval. Giovanni to slyšel a skočil mu do řeči: „Co hledáme? Budete se divit, ale vás!” ,Nás? Opravdu? Nám se lidé spíš klidí z cesty. Jsme pro ně žebráci, bezdomovci a… smrdíme,” zabručel pastýř, který seděl vedle. „Tak proč hledáte zrovna nás?” naléhal další a ostatní se k němu přidali. Giovanni a Filippo vyprávěli pastýřům o Františkově přání a o tom, že je přijeli pozvat na vánoční oslavu. Vyprávěli jim o jeskyních ve skalách, o oslíkovi, jeslích a chudém dítěti, které je králem celého světa, a také o pastýřích, kteří je přišli pozdravit jako první. „Přišel jsem vás pozvat, abyste o svaté noci přišli všichni i se svými stády do skal nad Grecciem k Františkovi a jeho bratřím a oslavili s námi Vánoce,“ řekl Giovanni všem, kteří seděli kolem ohně, jak nejslavnostněji uměl. „Rádi bychom přišli, ale neumíme vám to slíbit. Některé ovce čekají jehňátka a potřebují zvláštní péči. Možná právě o Vánocích přijde jejich čas. A když se zrovna ztratí Mlsounek nebo nějaká jiná ovečka, budeme ji muset hledat. S námi jeden nikdy neví,” odpověděl Frederico, ale bylo vidět, že jej pozvání potěšilo. Když Giovanni a Filippo usínali pod teplými pokrývkami u dohasínajícího ohně, přepadly Filippa pochybnosti. „Mám pocit, že jsme sem šli úplně zbytečně,” vzdychl. „Těžko říct, jak to dopadne, ale jedno je jisté. Zachránili jsme ovečku a vlky zahnali na útěk. Udělali jsme, co jsme mohli. Ostatní přenecháme Pánu Bohu,” ukončil rozhovor Giovanni a přitáhl si pokrývku až k bradě. Než se přátelé ráno vydali na zpáteční cestu, zašeptal Filippo Mlsounkovi do ucha. „Ovečko, prosím tě, neodcházej od stáda. Pastýři tě pak nebudou muset hledat a přijdeš na Štědrý večer k nám do skal za Greccio oslavit Vánoce. Bez vás by to nebylo ono.” Když nasedal na koně, zdálo se mu, jako by na něj Mlsounek zamrkal. „Neboj, já už nikam nepůjdu. Také chci oslavit Vánoce s Františkem.“

22. Udělat první krok k usmíření chce odvahu

Zatímco se Giovanni a Filippo vraceli do města, zamířil stařec Norbert do Rybářské ulice. Před prahem zaváhal, ale pak zaklepal na dveře. Dveře se pootevřely. Objevila se hlava asi desetiletého chlapce se zrzavými vlasy. Díval se na starce stejně zvědavě a překvapeně jako on na něj. „Jestli je to žebrák, ať jde do kuchyně. Čeká na něj talíř horké polévky!” ozval se ženský hlas. „Ale to není žebrák,” odpověděl Marco mamince. Teď byla zvědavá i ona a přišla ke dveřím. „Tatínku, ty jsi přišel!” vykřikla a začala se smát a plakat zároveň a ještě než jim uschly první slzy, padli si oba do náruče. „Alžbětko, tolik jsi mi chyběla,” vzlykal Norbert. „Myslel jsem si, že mě nebudeš chtít už nikdy vidět. Víš, je mi to tak líto. Byl jsem tvrdohlavý jako ten můj vůl!” Až u stolu si Norbert vzpomněl, proč vlastně přišel, a vrátil své dceři křestní dárek. Alžběta začala vyprávět: „Pan Giovanni přivezl Marca, protože si cestou do školy narazil nohu. Prosil mě, abych mu půjčila vola. Kde bych ho vzala, řekla jsem mu, ale pak mě napadlo, že dva znám a já bych mohla být ten třetí!” rozesmála se Alžběta. „Seznámíš mě se svým manželem?” zeptal se Norbert rozpačitě a pohladil Marca po zrzavých vlasech. „Ty vlasy říkají, že jsi naprosto jedinečný kluk!” povzbudil jej. Než se rozešli, pozval Norbert Marca, Alžbětu a jejího manžela do skal za Greccio, aby tam společně oslavili s Františkem Vánoce. Marco zářil ještě víc než jeho vlasy. , Letošní Vánoce budou ty nejkrásnější na světě! Budu je slavit společně s dědečkem!” „A po oslavě si hned můžu odvést vola domů,” řekl Norbert. „V životě by mě nenapadlo, že nás může dát to zvíře dohromady.”

23. Bůh zve každého

Dvacátého třetího prosince probíhaly v Grecciu poslední přípravy a Giovanni se rozhodl, že vola a osla přivede do skal už dnes. Poprosil Filippa, aby mu pomohl, každý vzal jedno zvíře a vedl je městem. A aby osel nešel jen tak naprázdno, uvázal mu Filippo na záda jesle. „Mami, podívej!” volalo děvčátko, které se naklánělo z okna. A protože ani její maminka něco takového ještě neviděla, zavolala: „Pane Giovanni, co chcete udělat s tím volem? Na polní práce je ještě brzy! Snad nevedete ta zvířata k řezníkovi?” „Vedeme je do skal k Františkovi a jeho bratrům. Zítra tam bude oslava Vánoc. František nám chce ukázat, co viděl v Betlémě. Chce znázornit, jak to asi tehdy bylo, a ta zvířata potřebuje.” Žena se zatvářila zmateně, ale Giovanni se zmást nedal. Nasadil ten nejslavnostnější výraz, jaký dokázal, a řekl: „Jménem Františka a jeho bratrů také vás srdečně zvu na oslavu Vánoc do skal za městem. Přijďte prosím všichni i se svými příbuznými, přáteli a sousedy a uvidíte, co jste ještě nikdy neviděli. A když Bůh pomůže a všechno dobře dopadne, bude tam nejen tenhle vůl a osel, ale také pastýři se svými stády!” Samozřejmě, že všichni chtěli přijít. O něčem tak zvláštním ještě nikdy neslyšeli. Prý to tam bude jako tehdy v Betlémě! A bude tam osel a vůl! A jesle! A všechno se to vejde do jedné jeskyně! Žena se hned rozběhla k sousedce. Zrovna byl u ní na návštěvě bratr, a když to uslyšel, chtěl se také přidat. Hned s tím běžel za pekařem a ten tu novinu rozhlásil každému, kdo si u něj ten den koupil chleba. A ti, kteří si jej koupili, pak tu zprávu šířili dál lidem, se kterými ten chléb jedli — rodičům, manželům, dětem, neteřím, švagrům, snachám i osamělým lidem v sousedství. „Přijďte k jeskyním, bude tam betlém!” „To, co se stalo tehdy v Betlémě, stane se zítra v našem betlémě!” ozývalo se ulicemi a než Giovanni a Filippo došli do skal, vědě10 už celé město, že jsou všichni Františkovým jménem zváni na štědrovečerní oslavu. A všichni to pozvání také přijali. Pravda, někteří z nich ze zvědavosti, nebo protože nechtěli zameškat, co uvidí sousedi, ale to nevadilo.

24. Bůh se stal malým, abychom mohli být velkými

Když se na Štědrý den začalo stmívat, vzali Giovanni a Filippo lucerny a vydali se na cestu. Jak procházeli městem, přidávali se k nim další a další lidé. Děti i staří lidé, lidé, kteří žili samotní, i celé rodiny, chudí i bohatí. Bylo jedno, že jeden je z kamenného domu a druhý z dřevěné chalupy nebo že jeden je pán a druhý sluha. Průvod zamířil do hor a město potemnělo. Světlo luceren se pomalu šplhalo po svahu ke skalám. Šel i truhlář Sebastián, sedlák Giuseppe se svou ženou, Marco se držel za ruku dědečka Norberta a za nimi šla jeho maminka Alžběta se svým manželem. Veronika nesla v náručí Michaela, který spokojeně spal zabalený v teplé dece. Ke skalám přišli ve chvíli, kdy se na nebi objevila první hvězda. Vůl a osel už čekali v jeskyni. Bratři je vyčistili, nakrmili a pod ně rozprostřeli čerstvou slámu. Vpředu stály jesle. Když je Veronika uviděla, opatrně do nich položila dítě a přikryla je dekou. Michael se ani neprobudil, jen se spokojeně zavrtěl. Najednou se ozvalo vyzvánění. Byl to půlnoční zvon kostela v Grecciu, ale ještě něco. Blížilo se stádo ovcí! A pastýři, kteří přišli jako poslední, se nezastavili vzadu, ale jako první vstoupili do jeskyně. Byli špinaví a páchli potem, kouřem a ovcemi, ale nikdo se jim nepostavil do cesty a nikdo na ně nezavolal, aby jim to zakázal. A pak se to stalo. Když se ti nejchudší a nejpřehlíženější lidé sešli s tím nejchudším dítětem, rozhostilo se kolem posvátné ticho — jako by se Kristus právě narodil. Bratři začali zpívat koledu a lidé se k nim s radostí a vděčností přidali. A Bůh přebýval mezi nimi. Stal se malým a chudým, jako oni, aby se mohli stát velkými a bohatými jako on.

25. Radujte se!

Pak začal František číst vánoční evangelium: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. ” A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.” Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.” Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Ale Maria to všechno v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.

Přeložila a upravila Eva Muroňová