Poselství Svatého otce Františka ke 2. Světovému dni prarodičů a seniorů

(24. července 2022)

„Ještě ve stáří budou přinášet užitek“ (Žl 92,15)

Moje milá, můj milý!

                Slova žalmisty: „Ještě ve stáří budou přinášet užitek“ (92,15) jsou dobrou zprávou, skutečným „evangeliem“, tedy „radostnou zvěstí“, kterou můžeme světu hlásat u příležitosti druhého Světového dne prarodičů a seniorů. Jsou v rozporu s tím, co si o tomto období života myslí svět, a také s rezignovaným postojem některých z nás starších lidí, kteří od budoucnosti už nic neočekáváme.

                Mnoho lidí se stáří bojí. Považují je za jakousi nemoc a jakémukoli kontaktu s ní je lepší se vyhnout. Myslí si, že staří lidé nejsou jejich starostí a měli by pobývat odděleni, třeba v domovech nebo v zařízeních, kde se o ně postarají, abychom o ně nemuseli pečovat my. Je to „kultura skartace“: mentalita, která nám dává pocítit, že se lišíme od těch nejslabších a zranitelných, že se nás nedotýká jejich křehkost a že jsme od „nich a „jejich“ problémů odděleni.  Písmo nás učí, že ve skutečnosti je dlouhý život požehnáním a staří lidé nejsou vyděděnci, kterým je třeba se vyhýbat, ale živoucí znamení Boží laskavosti, která daruje život v hojnosti. Požehnaný domov, který opatruje starého člověka! Požehnaná rodina, která ctí své prarodiče!

                Stáří je životní období, jemuž neporozumíme snadno ani my, kteří ho již prožíváme. I když k tomu s odstupem času nakonec dojdeme, nikdo z nás se na něj nepřipravil a zdá se, že nás jakoby zaskočilo. Nejvyspělejší společnosti vynakládají mnoho prostředků na tuto životní etapu, ale nepomáhají nám ji pochopit a ocenit; nabízejí plány zdravotní péče, ale ne projekty na plnohodnotné prožití tohoto období.[1] Proto je obtížné hledět do budoucnosti a rozlišovat, jakým směrem se vydat. Na jedné straně jsme v pokušení odmítat stáří tím, že skrýváme vrásky a předstíráme, že jsme stále mladí, zatímco na straně druhé se domníváme, že nemůžeme dělat nic jiného než zklamaně prožívat čas smířeni s tím, že už nemůžeme „přinášet žádný užitek“.

                Důchod a děti, které už dosáhly samostatnosti, způsobují, že mnohé z věcí, kterým jsme dříve věnovali čas a energii, už nejsou tak naléhavé… Vědomí, že naše síly ubývají nebo že začíná nemoc, může zpochybnit naše jistoty. Zdá se, že svět se svým rychlým tempem, kterému se snažíme stačit, nám nedává jinou možnost než přijmout za svou myšlenku, že už nejsme k ničemu. A tak se vznáší k nebi modlitba žalmu: „Nezavrhuj mě v čas stáří, neopouštěj mě, až ochabnou síly!“ (71,9).

                Tentýž žalm – který uvažuje nad tím, že Pán byl přítomen ve všech obdobích našeho života – nás však vyzývá, abychom i nadále doufali. Až zestárneme a zbělají nám vlasy, Bůh nám bude stále dávat dar života a nedopustí, aby nás přemohlo zlo.  Budeme-li mu důvěřovat, najdeme sílu ho stále chválit (srov. v. 14–20) a zjistíme, že stárnutí není jen přirozené chátrání těla nebo nevyhnutelné plynutí času, ale dar dlouhého života. Stárnutí není odsouzení, nýbrž požehnání!

                Proto bychom měli o sebe pečovat a učit se aktivně prožívat aktivní svá léta i z duchovního hlediska: pěstovat svůj vnitřní život vytrvalou četbou Božího slova, každodenní modlitbou, přijímáním svátostí a účastí na liturgii. A spolu se vztahem k Bohu udržovat také vztahy s druhými: především
s rodinou, dětmi a vnoučaty, kterým můžeme projevovat svůj láskyplný zájem; a rovněž vztahy s chudými a trpícími lidmi, jimž můžeme být nablízku konkrétní pomocí i modlitbou. To vše nám pomůže, abychom se necítili být pouhými diváky v divadle světa, abychom se neomezovali na „pozorování z balkónu“, na stání u okna, protože život je všude kolem nás. Když naopak zbystříme své smysly, abychom rozpoznali Pánovu přítomnost [2], budeme jako „zelené olivy v Božím domě“ (srov. Ž 52,10), budeme se moci stát požehnáním pro ty, kdo žijí vedle nás.

                Stáří není neužitečným obdobím, kdy bychom měli zůstat stát stranou a přestat veslovat, ale obdobím, kdy ještě můžeme přinášet ovoce: čeká nás nové poslání, které nás vybízí hledět do budoucnosti. „Výjimečná vnímavost stařeckého věku k projevům pozornosti, hnutím mysli a citům, které nás polidšťují, by se měla stát posláním mnohých seniorů a jejich volbou z lásky vůči novým generacím.“[3] To je náš příspěvek k revoluci něhy,[4] k duchovní a nenásilné revoluci, k níž vás, milí prarodiče a senioři, zvu, abyste se stali jejími protagonisty.

                Svět prožívá těžké období, poznamenané nejprve nečekanou a prudkou bouří pandemie a poté válkou, která poškozuje mír a rozvoj v celosvětovém měřítku. Není náhodou, že se válka vrátila do Evropy v době, kdy odchází generace, která ji zažila v minulém století. Tyto velké krize nás mohou učinit necitlivými vůči existenci jiných „epidemií“ a dalších rozšířených forem násilí, jež ohrožují lidskou rodinu a náš společný domov.

                Tváří v tvář tomu všemu potřebujeme hlubokou změnu, obrácení, které odzbrojí srdce a umožní každému rozpoznat v druhém bratra. A my, prarodiče a senioři, máme velkou zodpovědnost: naučit ženy a muže naší doby vnímat druhé se stejným chápajícím a láskyplným pohledem, jaký věnujeme svým vnoučatům. Péčí o druhé jsme pročistili svou lidskost a dnes můžeme být učiteli způsobu života, který je mírumilovný a pozorný k těm, kteří to nejvíce potřebují. Naše chování může být mylně považováno za slabost nebo poddajnost, ale budou to tiší, kdo dostanou zemi za dědictví, a nikoli ti agresivní a násilničtí (srov. Mt 5,5).

                Jedním z plodů, které máme přinášet, je ochrana světa. „Všichni jsme prošli rukama svých prarodičů, kteří nás drželi v náručí.“[5] Dnes je však čas, abychom drželi ve svých náručích – konkrétní pomocí nebo třeba jen modlitbou – nejen své vnuky, ale i mnohé jiné, vystrašené, které jsme ještě nepotkali a kteří možná utíkají před válkou nebo kvůli ní trpí. Stejně jako svatý Josef, milující
a starostlivý otec, chraňme ve svých srdcích děti na Ukrajině, v Afghánistánu, Jižním Súdánu…

                Mnozí z nás dozráli k moudrému a pokornému vědomí, které svět tolik potřebuje: nespasíme se sami, štěstí je chléb, který jíme společně. Vydejme svědectví těm, kdo si namlouvají, že osobní naplnění a úspěch najdou v konfrontaci. Dokáže to každý, i ten nejslabší. Už jen to, že umožníme druhým – často lidem z jiných zemí –, aby se o nás starali, je způsob, jak říci, že společný život je nejen možný, ale i nutný.

                Drahé babičky a drazí dědečkové, drahé stařenky a drazí starci, v tomto našem světě jsme povoláni být budovateli revoluce něžnosti! Udělejme to tím, že se naučíme se stále častěji a lépe využívat nejcennější nástroj, který máme a který je pro náš věk nejvhodnější: modlitbu. „Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží slovo.“[6] Naše důvěrná modlitba může udělat mnoho: může doprovázet bolestný výkřik těch, kdo trpí, a může pomoci změnit srdce. Můžeme být „stálým ‚sborem‘ velkého duchovního chrámu, kde prosebná modlitba a chvalozpěv podporují společenství, které pracuje a zápasí na poli života.“[7].

                Světový den prarodičů a seniorů je tedy příležitostí znovu s radostí říci, že církev chce slavit společně s těmi, které Pán – jak říká Bible – „nasytil dny“. Oslavme ho společně! Vyzývám vás, abyste tento den vyhlásili ve svých farnostech a společenstvích; abyste navštívili nejosamělejší seniory doma nebo v domovech, kde pobývají. Postarejme se o to, aby nikdo neprožil tento den v osamění. Mít někoho, na koho se můžeme těšit, může změnit dny, kdy si myslíme, že od budoucnosti už nemáme očekávat nic dobrého. A z prvního setkání se může zrodit nové přátelství. Návštěva osamělých starých lidí je skutkem milosrdenství dnešní doby!

                Prosme Pannu Marii, Matku něžnosti, aby nás všechny učinila tvůrci revoluce něžnosti, abychom společně osvobodili svět od stínu osamělosti a od démona války.

                Všem vám a vašim blízkým posílám své požehnání s ujištěním o své láskyplné blízkosti. A vás prosím, nezapomeňte se za mě modlit!

Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 3. května, na svátek svatých apoštolů Filipa a Jakuba                                                                                                                                                                             FRANTIŠEK


[1] Katecheze o stáří1. Milost času a smlouva životních období (23. února 2022).

2 Katecheze o stáří – 5. Věrnost Božímu navštívení pro budoucí generaci (30. března 2022).

[3] Katecheze o stáří – 3. Stáří jako pramen lehkomyslné mladosti (16. března 2022).

[4] Katecheze o svatém Josefovi – 8. Svatý Josef, otec vlídnosti (19. ledna 2022).

[5] Homilie na mši při prvním Světovém dni prarodičů a seniorů (25. července 2021).

[6] Katecheze o rodině– 7. Prarodiče (11. března 2015).

[7] Tamtéž.

Prašivá 2022

Srdečně Vás zveme na tradiční diecézní poutní setkání dětí na Prašivé, které se uskuteční

V pátek 1. července 2022

motto: “SPOLEČNĚ NA CESTĚ“

Odjezd v PÁTEK 1. 7. 2022 v 8:00 h ze Strahovic, 8:05 h od kostela v Chuchelné, 8:10 z Bělé, 8:20 ze Závady, 8:30 z Bohuslavic. Návrat kolem 19 hod.

S sebou jídlo a pití, kšiltovku, pláštěnku, dobré boty na výšlap, kopii kartičky zdrav. pojišťovny, kapesné. Cena jízdného 250 Kč.

Přivez s sebou brambor!

Na stanovišti „Na cestě děláme radost“ můžeme s jeho pomocí udělat radost lidem z Domova svaté Alžběty v Jablunkově. A to jak vyzdobením do podoby „veselé“ brambory, nebo třeba později v bramboráku, který milují klienti tohoto domova. Více se dozvíte přímo na stanovišti.

(Finanční sbírkou na místě můžete podpořit volnočasové aktivity domova pro seniory sester alžbětinek v Jablunkově a zakoupení nového sporáku s troubou, který jim už dosluhuje.) Děkujeme!

Přihlášku a jízdné odevzdejte do 22. 6. 2022 katechetce Olze Stuchlé, nebo panu farářovi. Informace na čísle: 608 866 505.

Více na https://prasiva.prorodiny.cz/

Dopis biskupa k Diecéznímu mzdovému a solidárnímu fondu

Drazí bratři a sestry,

vstupujeme do posledního týdne letošní velikonoční doby. Dny mezi Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha svatého jsou dny Svatodušní novény. Připomínají nám apoštoly očekávající Ducha Svatého, sjednocené v modlitbě spolu s Pannou Marií a dalšími učedníky. Toto společenství, které se po Seslání Ducha stává prvotní církví, začíná také záhy řešit praktické záležitosti života církve. Apoštolové si například vybírají další spolupracovníky a ustanovují jáhny, aby moudře rozdělovali společné prostředky a nikomu nic nescházelo.

Nejinak je tomu i v naší době. Církev se v těchto dnech také intenzivně modlí v touze po Duchu Svatém a ve snaze hledat cesty evangelia v tomto světě. Rád bych v té souvislosti poděkoval za to, že jste vzali ve farnostech vážně výzvu k modlitbě za nová povolání i za jmenování nového diecézního biskupa. S důvěrou vám chci dnes svěřit jinou záležitost praktického života naší místní církve.

Víte, že jsme se před devíti lety, po přijetí zákona o majetkovém narovnání mezi státem a církvemi, vydali na nesnadnou cestu finanční samostatnosti a nezávislosti církve na státu. Během uplynulých osmi let se nám podařilo vybudovat základní pilíře hospodaření diecéze. Hospodaříme s majetkem, který nám stát vydal, a část, kterou nebylo možné vydat, dostáváme ve finanční náhradě, kterou se snažíme moudře investovat. Zároveň dostáváme od státu příspěvek na platy duchovních a provoz diecéze. Tento příspěvek se ale rok od roku plánovaně vždy o 5 procent snižuje. V letošním roce už se nacházíme za polovinou sedmnáctiletého období, po které nám má být tento příspěvek vyplácen. Z celkové částky 93 milionů korun, kterou na platy duchovních v diecézi za rok potřebujeme, už letos dostaneme pouze 70 procent. Zbývajících 30 procent (což je 28 milionů korun) musíme doplnit výnosem z hospodářské činnosti biskupství. To se nám, Bohu díky, zatím daří. Každoroční externí audit potvrzuje, že hospodaření biskupství je zdravé. Pohled do budoucna ovšem říká, že už za osm let nás čeká velká výzva, kdy budeme muset platy duchovních financovat v plné výši z vlastních zdrojů. Proto se ukazuje už teď jako potřebné a žádoucí zapojit do spoluúčasti na financování platů duchovních určitým podílem také farnosti.

Od vzniku diecéze až do této doby se farnosti na společném financování života diecéze podílely odvodem takzvaného desátku – tedy deseti procent z vybraných sbírek ve farnosti. Tímto způsobem byly každoročně shromážděny necelé 4 miliony korun, které byly využity jako solidární podpora ekonomicky slabším farnostem při spolufinancování některých oprav. Přehled této podpory je každoročně zveřejňován ve výroční zprávě diecéze. Tato solidarita farností je velmi důležitá a chci vám za ni, stejně jako za podporu charit, škol a dalších účelů v různých vyhlášených sbírkách během roku poděkovat.

Po poradě s kněžskou radou jsem rozhodl rozšířit od letošního roku solidární příspěvek farností také na mzdové účely, tedy na spolufinancování platů duchovních. Podobnou cestou se postupně vydávají také další diecéze. V naší diecézi proto nově vznikl Diecézní mzdový a solidární fond neboli „DMS fond“ jako forma spoluúčasti farností a věřících na financování platů duchovních a nákladů pastorace v diecézi. Ruší se tedy výše zmíněný desátek, ale neruší se solidarita. Do DMS fondu bude nově každá farnost ročně odvádět částku vypočtenou podle předem stanoveného klíče. Ta se bude skládat z pevné částky za každého dospělého účastníka bohoslužeb (podle sčítání z roku 2019) – 250,-Kč ročně (tj. 21,-Kč měsíčně), a proměnlivé částky 20 procent ze zisku hospodářské činnosti farnosti v předchozím účetně uzavřeném roce.   Výše daru do DMS fondu za vaši farnost je na letošní rok vypočtena na 60 100 Kč (Strahovice), 44 850 Kč (Chuchelná).

Takto shromážděné prostředky z celé diecéze v předpokládané výši 12,8 milionů korun budou rozděleny na dvě poloviny. První polovina pomůže při dofinancování platů duchovních, které nejsou nijak vysoké, právě naopak. Průměrný plat duchovního v naší diecézi činí 22 tisíc korun hrubého. Příspěvek farností bude letos tvořit jen pětinu ze zmíněných 28 milionů, které potřebujeme dofinancovat, a zajistí financování platů duchovních v diecézi na necelý jeden měsíc. Druhá polovina DMS fondu bude nadále (v rámci solidarity) sloužit k podpoře ekonomicky slabších farností.

Možná je to trochu moc čísel, ale věřím, že pochopíte, že bez spoluúčasti věřících se financování života církve určitě do budoucna neobejde. Proto vás prosím o vaše pochopení a štědrost. Budu vděčný, když darem podpoříte příspěvek vaší farnosti do DMS fondu a pomůžete tak s financováním platů duchovních v naší diecézi. Svůj dar můžete dát ve vašem kostele do kterékoli neúčelové sbírky. Zároveň nabízím těm, kdo by mohli využít potvrzení o daru ke snížení základu daně, aby svůj dar odevzdali přímo duchovnímu správci, nebo poslali na účet vaší farnosti s variabilním symbolem 1996 a nechali si vystavit potvrzení o daru.

Biskup František Václav napsal před osmi lety v dopise, kterým vysvětloval dopady majetkového narovnání mimo jiné tato slova: Nejsou na místě úvahy o bohatství, ale naopak o skromnosti a odpovědnosti za budoucí službu církve v našem regionu. K této odpovědnosti patří vidět a vnímat výzvy, které před námi stojí.  Kéž nás tato etapa života diecéze vzájemně posílí, upevní naši jednotu a umožní přinášet dobré plody naší služby společnosti.

Jsou to slova stále platná a jsem za ně velmi vděčný. Ukazují, že je potřeba jít dále jako jedno společenství putující církve, na jehož životě se podílíme a za které máme spoluodpovědnost. Děkuji, že to projevujete i svými dary.

Ještě jednou vám ze srdce děkuji za každou vaši pomoc, modlitbu i dar, a žehnám. + Martin David, apoštolský administrátor

Pastýřský list ke slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Bratři a sestry,

rád vás všechny v tento den zdravím velikonočním pozdravem: Pokoj Kristův ať je s vámi se všemi! Aleluja!

Velikonoce, které slavíme, nám znovu dávají příležitost prožít radost z Kristova zmrtvýchvstání. Opět jsme vtaženi do příběhu nedělního rána, ve kterém nejdříve Marie Magdalská a potom Petr s Janem nacházejí Ježíšův hrob prázdný. V jejich srdcích se rodí velikonoční víra. Svatý Jan sám o sobě dosvědčuje, že „viděl a uvěřil“. Tato víra pak roste každým setkáním se Vzkříšeným. Když nasloucháme těmto velikonočním událostem, nemůže nám uniknout, že radost z Kristova zmrtvýchvstání je spojena s posláním. Nestačí, že se učedníci mohou shledat se Vzkříšeným, že mohou s Kristem znovu hovořit a spolu s ním jíst. Ale v síle této radosti je Kristus posílá, aby o jeho vzkříšení vydávali svědectví.„Pokoj vám! Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás“ (Jan 20,21). Velikonoce pro nás nemají být jen radostným slavením, ale novým posláním a pozváním ke svědectví.

Šíření zvěsti o Kristově vítězství nad smrtí proměňovalo srdce lidí, národů i kultur. Jako Ježíšovi učedníci žijeme v konkrétní době a papež František nás pozval k synodální cestě, abychom společně přemýšleli, jaké má být naše svědectví a co tato doba potřebuje. Snad jsme něco z nadšení Kristových učedníků zažili v synodálních skupinkách. Rád bych poděkoval všem, kdo se do modlitby, naslouchání a dialogu ve skupinkách zapojili. Možná jsme si právě díky těmto setkáním mohli uvědomit zodpovědnost i roli každého z nás v poslání, které nám vzkříšený Kristus svěřil. Možná se díky těmto setkáním zrodila i myšlenka, nápad, iniciativa, co byste ve vaší farnosti mohli změnit, nebo s čím byste mohli začít. Nenechte, prosím, tyto cenné impulsy zaniknout.

Po úmrtí biskupa Františka, od něhož právě dnes o velikonoční neděli uplynuly dva měsíce, se naše diecéze nachází na prahu nové etapy. Jsem přesvědčen, že to musí být právě etapa svědectví a evangelizace. Začít bychom měli tím, že obnovíme to, o co jsme přišli v uplynulých měsících v náročném období pandemie. Ztratily se mnohé návyky, polevily vztahy. Pojďme obnovit život, jak nás k tomu vybízejí Velikonoce – svátky nového života. Obnovme život víry, obnovme život a činnosti společenství. Obnovme naše rozhodnutí jít společnou cestou za Kristem.

Jako společenství jedné diecéze odevzdávejme naše úsilí o obnovu v modlitbách Bohu. Tím více, jsou-li před námi aktuální výzvy a společné úmysly. Rád bych vám ke společné modlitbě předložil hned úmysly dva. Prosím, už teď se modleme za nového diecézního biskupa, kterého Svatý otec pro naši diecézi vybere. (Modlitbu dávám duchovním správcům k dispozici). Nestačí však jenom mít diecézního biskupa, ten potřebuje také spolupracovníky – kněze. Vím, že se ve farnostech za kněze modlíte. Je však potřeba také modlitby za nová povolání. V loňském roce do semináře z naší diecéze nikdo nenastoupil a ani v letošním roce jsem zatím neobdržel žádnou přihlášku. Proto vás prosím a vybízím, abyste se ve farnostech po každé mši svaté společně pomodlili modlitbu Zdrávas Maria za nová kněžská povolání. Zvu vás také k diecézním poutím za povolání a rodiny. Druhou sobotu v květnu na Maria Hilf a první sobotu v říjnu ve Frýdku. Maria, která řekla Bohu své ANO a byla Ježíšovou první učednicí, ať svou mateřskou přímluvou pomáhá odpovědět stejným způsobem všem, kteří uslyší Kristovo volání.

Dnešní den byl po celá léta spojen se sbírkou na seminář. Rozhodl jsem se v letošním roce tuto sbírku zrušit a ponechat ve farnostech. Peníze novým povoláním a prázdnému semináři nepomohou. Je opravdu potřeba především naší modlitby. Seminář ani bohoslovci však bez naší podpory nezůstanou, o to se obávat nemusíte.

Naším svědectvím o vzkříšeném Kristu a jeho lásce je určitě i nezištná pomoc těm, kteří vyhnáni válkou, museli opustit své domovy. Chci vám poděkovat za vaše nasazení, štědrost a solidaritu. Také skrze naši pomoc může k uprchlíkům přicházet Vzkříšený Kristus jako dárce pokoje a světlo naděje v temnotách.

Buďme, bratři a sestry, v síle Velikonoc tvůrci pokoje a porozumění. Nepřipojujme se k rozsévání zloby a závisti. K tomu nás Kristus nepovolal! Naším posláním je vydávat svědectví o vzkříšeném Kristu.

K tomu vám ze srdce žehnám

+ biskup Martin David apoštolský administrátor