Richard Henkes se narodil 26. května 1900 v malé vesnici Ruppach u Montabauru v Německu (diecéze Limburg). Otec Petr Henkes byl kameníkem, matka Anna Kateřina, roz. Schlotterová se věnovala rodině, společně se starali o menší hospodářství a provozovali malé hokynářství. Richard byl devátým ze 13 dětí, a tak jak to tehdy bylo životní nutností musely se všechny děti v rámci svých sil a schopností zapojovat do běžného pracovního dění v rodině.

Duchovní správa této malé katolické obce o 320 katolících příslušela sice pod faráře sídlícího v obci Meudt, která byla od Ruppachu vzdálena 5 km. Avšak spíše než vlastní duchovní správce, který byl vytížen práci ve farním kostele, ovlivnili náboženskou formaci malého Richarda kněží ze Společnosti katolického apoštolátu, tzv. pallottini. Tuto společnost, jež je pokládána za předchůdce Katolické akce, tj. organizovaného laického apoštolátu, založil v roce 1835 římský kněz Vincenc Pallotti. V 1. polovině 20. století prožívalo toto řeholní společenství v Německu období svého rozkvětu. Pallottini tehdy působili v sousední farnosti Goldhausenu a do Ruppachu často dojížděli. Pod jejich vedením přistoupil Richard k 1 sv. přijímání a přijal také svátost biřmování.

V roce 1906 začal navštěvovat v Ruppachu obecnou školu a díky výše zmíněným kontaktům na společenství pallottinů odešel v roce 1912 studovat do jimi nově zřízené koleje v Schönstattu. Ve funkci spirituála zde v té době působil později známý zakladatel Schönstattského hnutí P. Josef Kentennich, který do výchovného řádu tradičně založeném na dodržování disciplíny, prosazoval pravidlo vlastní odpovědnosti, jak to ostatně zakladatel Společnosti katolického apoštolátu sv. Vincenc podle hesla „Caritas Christi urgent – láska Kristova vybízí“ vložil do pravidel své společnosti.

V roce 1915 byla na koleji založena mariánská družina. Richard se stal jejím členem a angažoval se v její misijní skupině. Připravoval přednášky o působení misionářů v různých zemích. K jeho úkolům patřilo také udržování kontaktů se členy družiny, kteří byli v té době povolání do armády a vykonávali vojenskou službu na frontových liniích. On sám byl po dosažení věku plnoletosti uznán příslušnými úřady schopen vojenské služby a byl odveden. Na základě povolávacího rozkazu nastoupil v červnu 1918 do Wormsu k pěšímu pluku č. 118, avšak s očekávaným koncem války již nebyl odeslán do bojových operací a v listopadu 1918 byl z armády propuštěn. Vrátil se zpět do Schönstattu, pokračoval ve studiu, které ukončil maturitní zkouškou. Po prázdninách v září 1919 nastoupil do noviciátu k pallottinům do Limburgu. Noviciát trval dva roky a 25. září 1921 složil Richard své první sliby, o tři roky později sliby věčné Mezitím probíhalo základní teologické studium, které Richard úspěšně ukončil a byl 6. června 1925 limburským biskupem vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm byla pallottinská kolej v Schönstattu, kde bylo jeho úkolem vyučovat latinu, historii, zeměpis, němčinu a náboženství. Podle pozdějšího svědectví jeho žáků se do této nové úlohy vložil s velikým nasazením. Prožíval první roky života kněze – řeholníka se všemi radostmi, starostmi i obtížemi.

V roce 1931 byl přeložen do Slezska a zde prožil největší část svého kněžského života. Nejprve působil v letech 1931-1937 jako kněz – učitel v Ketři (dříve olomoucká arcidiecéze), později v letech 1937-1940 ve Frankensteinu (dnes Ząbkowice Śląskie) mezi mládeží na řádových školách, v letech 1940-1941 jako duchovní správce exercičního domu v Branicích a naposledy jako farář ve farnosti Strahovice na Hlučínsku. O svém působení ve Slezsku v jednom svém dopise píše krásné a povzbudivé vyznání: „Sžil jsem se s tímto krajem a s těmito lidmi, zde je moje místo, zde jsou mé radosti i starosti, těmto lidem patří mé srdce…čeká mne zde mnoho práce.“

Zdálo se, že život tohoto kněze proběhne jako mnoho dalších jemu podobných. Avšak s narůstáním nacionálně socialistického teroru v německé společnosti ve 30. letech 20. století se katolická církev v Německu s tímto režimem dostává do konfrontace. Tuto nezmírnil ani v dobré víře uzavřený konkordát mezi Německou říši a Vatikánem v roce 1933. Církev v Německu proti Rosenbergově národně socialistické bibli „Mýtus 20. století…“ vydala spis „Pravdy katechismu“, v němž se jednoduše a prostě ukazuje na bezbožeckost a zrůdnost nacistické ideologie a dokládá její neslučitelnost s učením katolické církve. Když se nacistickému režimu nepodařilo myšlenkově podrobit církev, rozhodl se podlomit její ekonomickou základnu a vyvolal v letech 1934-35 vlnu soudních procesů proti katolické církvi pro údajné přečiny proti tzv. devizovým zákonům, následně pak v letech 1936-37 další vlnu tzv. mravnostních procesů, ve kterých byly přetřásány ať už skutečné či vymyšlené mravnostní pochybení duchovních. Vydáním protinacistické encykliky papeže Pia XI. „Mit brennender Sorge – S palčivou starostlivostí“ došlo odsouzení nacionálně socialistického režimu i od nejvyšších církevních míst ale následně k dalším perzekučním opatřením režimu vůči církvi.

Do tohoto soukolí se dostal i P. Richard Henkes. Ten si byl vědom teoreticky i prakticky nesmiřitelných pozic nacistického režimu vůči katolické církvi a ve svých kázáních to dával najevo. Jeho postoje vůči vnitřní i zahraniční nacionálněsocialistické politice německé vlády byly ostře kritické a nebál se pojmenovat tuto politiku slovy: zločin a zločinné jednání. Svůj úkol však nespatřoval prioritně v politickém boji proti režimu ale ve výchově věřících k opravdovému životu z víry a k odvaze o víře svědčit.

Při návštěvě rodného Ruppachu 7. března 1937 se v kázání vyjádřil o politice národního socialismu. Pro toto své kázání je předvolán na gestapo. Na dobře míněná upozornění k obezřetnosti a mlčenlivosti reaguje slovy: „Někdo přece musí ty skutečnosti pravdivě pojmenovat.“

Výbuch a zničení vzducholodi Hindenburg – pýchy německého letectva – v květnu 1937 komentuje v soukromém rozhovoru slovy: „Škoda, že se tato vzducholoď nejmenovala Hitler. Mohli bychom pak říci, že Hitler vybouchl“. Tato poznámka se stala v listopadu 1937 předmětem jeho obvinění z pobuřování a hrozil mu soud. Na základě amnestie z důvodu „opětovného sjednocení Rakouska s Německou říši“ byl proces zastaven. Představení se tehdy v obavách, aby neposkytli úřadům záminku k masovější persekuci, rozhodli uvolnit P. Richarda ze všech jeho učitelských funkcí. Avšak ani tím nedokázali zabránit tomu, aby nacistický režim v roce 1940 uzavřel všechny církevní školy.

Henkes, který se musel rozloučit se školou a učitelským povoláním, se odteď mohl plně věnovat kazatelské činnosti, lidovým misiím a exerciciím. V roce 1940 byl jmenován duchovním správcem exercičního domu v Branicích. Stal se členem pastorační rady generálního vikariátu Branice a celé dva roky se věnoval pastorační práci v rámci programu eucharistických rodinných týdnů, apoštolátu modlitby, laickém apoštolátu a exercičního hnutí. Byl v úzkém kontaktu s prelátem Josefem Martinem Nathanem. Tento pozdější olomoucký světící biskup měl z pověření arcibiskupa Leopolda Prečana jako generální vikář v pastorační péči ty farnosti olomoucké arcidiecéze, která byly mimo území Československa a později také ty, které připadly po podpisu mnichovské dohody k Německé říši. Provinciál limburských pallottinů využil dobrých kontaktů s Josefem Martinem Nathanem a nabídl své kněze, kterým hrozilo povolání do německé armády, k dispozici pro pastorační službu ve farnostech, neboť kněží funkčně zařazeni jako faráři byli podle německo-vatikánského konkordátu od služby v armádě osvobozeni. Tak byl P. Richard ustanoven v dubnu 1941 farářem ve Strahovicích. Kromě výše zmíněných úkolů se tedy ještě staral o 780 katolíků této malé obce v česko-německém pohraničí. Situace zde rozhodně nebyla jednoduchá. Ve svém dopise z 1. dubna 1943 sděluje, že z jeho malé obce doposud ve válce padlo 24 mužů, 54 je nezvěstných a 14 je nasazených ve válečných operacích. Ze svědectví dosud žijících pamětníků se zdá být zřejmé, že se úkolu správce farnosti zodpovědně zhostil.

Dne 7. dubna 1943 je strahovický farář Richard Henkes zatčen. Definitivní příčinou bylo jeho postní kázání v Branicích dne 12. března 1943. Tehdy při vzpomínce na svůj rodný kraj u řeky Rýn poukázal na světce – důstojníky římských legií, kteří tam pro svou víru položili svůj život, a prohlásil: „…tito mužové – důstojníci římské armády byli Ježíši Kristu věrni takovým způsobem, že bylo kdysi, a ještě možno i dnes, na základě jejich svědectví krve pojmenovávat jejich jmény naše katolické kostely…“ P. Richard Henkes byl na základě udání některého v branickém vojenském lazaretu léčícího se důstojníka wehrmachtu předvolán k výslechu na gestapo do Ratiboře, zde zatčen a odtamtud deportován do koncentračního tábora v Dachau. Toto místo bylo od 10. července 1943 do 22. února 1945 jeho poslední životní zastávkou. Po absolvování přijímacích procedur byl umístěn v kněžském bloku č. 26 a stal se číslem 49 642. Prošel různá pracovní komanda. Posledním jeho vězeňským místem byla funkce blokového písaře a kantinského na bloku č. 17. Dle svědectví spoluvězňů patřil k těm, kteří byli ochotni dělit se o jídlo, jež dostával poštou v balících od svých farníků ze Strahovic se všemi, a zvláště s těmi nejpotřebnějšími. Svým postojem překonával česko-německá napětí existující i v koncentračním táboře. Mezi jeho přátelé patřil pozdější pražský arcibiskup dr. Josef Beran. Ten svého spoluvězně ovlivnil natolik, že se zamýšlel nad poválečnou situací pastorace v „jeho“ Slezsku. V podmínkách koncentračního tábora se začal znovu prohlubovat ve znalostech českého jazyka. Byl v kontaktu s českými vězni, snažil se poznat českou mentalitu, účastnil se i českých bohoslužeb v kapli koncentračního tábora.

Když se v závěru války zhroutila hospodářská situace Německa, byla situace vězňů v táborech zoufalá. V zimních měsících 1944 – 45 vypukla v Dachau epidemie skvrnitého tyfu. Nebylo v silách a ani v zájmu vedení tábora tuto situaci zvládnout. Bloky číslo 15, 17, 21 se staly uzavřeným pásmem smrti. Do těchto bloků bylo zakázáno vcházet. Kdo vešel, ten se již nemohl vrátit. Tehdy se podle svědectví vězňů P. Richard Henkes rozhodl zůstat jako ošetřovatel v izolaci na karanténním bloku č. 17. Pro vlastní léčení nemocných nemohl téměř vůbec nic udělat, jako člověk jim chtěl být nablízku a jako kněz poskytoval duchovní pomoc. Pro něho samotného bylo toto rozhodnutí znamenající téměř jistou smrt prvním nutným krokem k tomu, aby smysluplně a přesvědčivě mohl později uskutečňovat své pastorační vize ve Slezsku. Nabídl sám sebe – svůj život – pro smíření Čechů a Němců. Pán Bůh krok tohoto svého kněze přijal. Dne 22. února 1945 zaopatřen svátosti nemocných P. Richard na bloku č. 17 umírá. Jeho tělo bylo spáleno v krematoriu koncentračního tábora, urna s popelem uschována a měsíc po skončení války dne 7. června 1945 v den 20. výročí Henkesovy primiční mše sv. byly jeho ostatky uloženy do hrobu na hřbitově pallottinů v Limburgu. Na hrob byl umístěn nápis „Opfer der Nächstenliebe im KZ Dachau“ (= oběť lásky k bližním v koncentračním táboře v Dachau).

Na přelomu druhého a třetího tisíciletí došlo mimo jiné i díky výzvě papeže Jana Pavla II. k objevení mučednické smrti tohoto kněze. Proběhla korespondence mezi českými biskupy, německými pallottiny a limburským biskupem. Byly shromážděny historické dokumenty a vyslechnuti žijící svědci. V roce 2003 byla zahájena diecézní část procesu blahořeční. Ta byla po čtyřech letech zdárně ukončena a materiály postoupeny Kongregaci pro blahořečení a svatořečení do Říma. Tento papežský úřad zaslaná acta jako dostačující akceptoval, rozhodl o vypracování základního životopisného dokumentu, tzv. Positia. To bude po jeho dohotovení zasláno odborníkům, aby z různých hledisek zaujali stanovisko k eventuálním prohlášení dotyčného za blahoslaveného.

Prameny:

HOFFMANN, Bedřich: A kdo vás zabije. Přerov, 1946.

HOLZBACH, Alexandr: P. Richard Henkes, SAC mučedník lásky k bližnímu. Ostravsko-opavské biskupství, Ostrava 2006.

PROBST, Manfred: Der Herrgott hat das letzte Wort. EOS Verlag – St. Otillien, 2002.

REITOR, Georg: Svědek víry v koncentračním táboře. Matice Cyrilometodějská, Olomouc. 1991.