Seznam duchovních farnosti

Datum svěcení: 24.6.2000

Z farnosti Hodslavice přichází o. Adam Kasperek do Strahovic v srpnu 2015. Kvůli zdravotním potížím však zůstává jen do léta 2016. Nyní působí ve farnosti Skřipov.

Datum svěcení: 9.5.2002

Datum svěcení: 18.6.1994

Datum svěcení: 23.6.1979

• Narodil se v r. 1938 v Třinci.
• Na kněze byl vysvěcen v Olomouci r. 1979. Působil jako administrátor v Havířově, Vendryni a Melči.
• 13. 7. 2003 nastoupil ve Strahovicích a na dobu neurčitou byl také ustanoven prozatímním duchovním správcem v Bělé, kam dojížděl na bohoslužby. 

• P. Jan Vidlák se narodil 28.listopadu 1926 v Kobeřících otci Janu a matce Aloisii, roz. Holečkové.
• Od 1. října 1968 do června 1973 studoval bohosloví na CM bohoslovecké fakultě v Praze s pobočkou v Olomouci.
• Dne 23. června 1973 byl v Olomouci biskupem PhDr. Josefem Vranou vysvěcen na  kněze.
• 1. srpna nastoupil jako kooperátor v Ostravě-Porubě. K 1. září 1978 byl ustanoven administrátorem v Olomouci u sv. Michala.
• Od 1. července1985 byl přeložen jako administrátor do Hranic, exkur. Paršovice okr. Přerov.
• Od 1. dubna 1986 do 1. února 1990 byl ustanoven děkanem v děkanství Hranice.
• 1. února 1990 se stal administrátorem ve Strahovicích a exkur. ve Štěpánkovicích.
• Po úmrtí důstojného pána v sudické farnosti se stává k 8. prosinci 1994 exkur. administrátorem v Sudicích a Třebomi.
• V roce 2003 odešel na odpočinek do rodných Kobeřic.
• V pátek 12.března 2010 byl ve věku 83 let povolán do otcova domu.
• Rozloučení proběhlo v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kobeřicích 18. března 2010 při mši svaté v 15:00 hodin. Po mši svaté byl pochován do rodinného hrobu v Kobeřicích.

P. Hyacint Vladislav Skupień, OFMConv., byl na kněze vysvěcen v den svých čtyřicátých narozenin 1. 7. 1972 v Olomouci. K minoritům přitom vstoupil již ve svých 16 letech. Cesta k zasvěcenému životu však byla komplikovaná. Na vlastní kůži zažil Akci K, vojnu si odsloužil u PTP, pracoval v JZD a jeho přihlášku do litoměřického semináře šestkrát stornovali. Ke studiu teologie jej přijali až v roce 1968 do Olomouce.

Více o jeho životní cestě se dočtete v rozhovoru minoritského časopisu Immaculata, který vyšel v čísle 6/2021. Rozhovor připravila Jitka Navrátilová.

BRATR V ŘADÁCH PTP

Otec Hyacint Skupień, nejstarší člen minoritského řádu v ČR, si na své kněžské svěcení musel počkat téměř 20 let.

zeptala se: Jitka Navrátilová

Padesátá léta zahalená příkrovem komunistické ideologie nebyla zrovna dobou, ve  které se mohli beztrestně hlásit noví zájemci o vstup do semináře či kláštera. Přesto to byl čas, ve kterém klíčila a rostla mnohými obtížemi zkoušená duchovní povolání. Otec Hyacint je příkladem právě takového povolání.

Jakou nejranější vzpomínku ve Vás vyvolávají 50. léta?

Ta je spojena s  28. únorem 1948. V  jablunkovské měšťance, kterou jsem tehdy navštěvoval, museli být okamžitě sundány kříže a všechny věci, které připomínaly duchovní život. Najednou to, co bylo běžnou součástí života, jsme museli vytěsnit a  odstranit, abychom to neměli na očích

A  přesto jste se vydal cestou zasvěceného duchovního povolání. Jak k tomu u Vás došlo?

Překvapivé bylo, že tuto cestu jsem si prvně nezvolil já sám. Byla to sestra Rafaela – představená alžbětinek v  jablunkovském klášteře, která u  mě vytušila povolání v době, kdy já o  tom neměl vůbec páru. Sestra Rafaela byla velmi schopná žena, které vděčím za objevení vlastního povolání. Říkávala: „Vladek, to bude kněz!“ A  to i  přesto, že jsem se chtěl stát stolařem. Před nástupem do  učení jsem se účastnil duchovního cvičení, které vedl tehdejší kvardián brněnského minoritského konventu, otec Škrdlík. Sestra Rafaela tehdy řekla: „Co by Vladek chodil někam na  stolaře! Máme tady představeného minoritského řádu, ten ho jistě vezme!“

A to se Vás ani nikdo neptal, jestli tam chcete skutečně jít?

Ani moc ne. Bylo mi tehdy 16  let a  byl jsem hodně nesmělý chlapec. Nicméně jsem na stolařinu nenastoupil. Místo toho jsem odjel do minoritského kláštera v  Brně. Tak začala moje služba kostelníka a zároveň studium přípravného kurzu na teologii.

Byla učňovská léta těžká?

To ano. V  těch časech nebyla běžná koncelebrace. To znamená, že při mši svaté mohl sloužit pouze jeden kněz. Měl jsem na  starosti přípravu hlavního a  dalších osmi bočních oltářů, u kterých sloužili kněží. Každému jsem dělal kostelníka. Měl jsem také na  starosti opravy, což předpokládalo, že se postarám o  dělníky, kteří pracovali často až do  půlnoci. Aby toho nebylo málo, tak brzy ráno ve 4.30 se podávalo svaté přijímání pro pracující a v 5.10 byla sloužena první mše svatá.

To asi nebylo moc času na studium…

Času na  studium bylo velmi málo. Nakonec jsem do  školy nechodil dlouho, protože přesně za  rok – v  dubnu 1950, mě odvezli v rámci „Akce K“.

Co se dělo v rámci „Akce K“?

Po  nečekaném vstupu policie do  kláštera jsme museli ihned vše zamknout, aby nemohl nikdo vstoupit nebo odejít. Měli jsme hodinu na to, abychom si sbalili příruční zavazadlo. Pak jsme museli čekat až do  úplného setmění. Pak jsme museli nastoupit do starého autobusu, aniž by nám kdokoliv řekl, kam jedeme a  co s  námi bude. Jeli jsme celou noc. Říkali jsme si, že nás vezou asi někam na Sibiř.

Kde skončilo toto putování temnou nocí?

Za  rozbřesku vjel náš autobus do  otevřených vrat. Později jsme zjistili, že se jednalo o jezuitské gymnázium v  Bohosudově. Zavřeli nás zde do  tříd s  františkány. S  jezuity, kteří zde byli doma, jsme se nesměli stýkat. Po  příjezdu nás přišel šéf bachařů uvítat. Podíval se na  provinciála našeho řádu a další starší bratry. Pak sjel pohledem k  tomu nejmladšímu a  řekl mu: „Ty tady budeš vedoucí. Všichni tě budou poslouchat.“ Ten hoch – ještě nezkušený, se nad takovým příkazem trochu pousmál. To však neměl dělat. Dostal takové facky, že se úplně otočil. Já jsem stál hned vedle. Neustále nás hlídali četníci se samopaly.

Jak dlouho jste byl v internaci?

Po  pár měsících v  Bohosudově nás několik hochů, kteří neměli ještě 18 let, oddělili od těch starších a odvezli do františkánského kláštera v Hájku, kde kromě mě a ještě jednoho minority byli také salesiáni, redemptoristé a františkáni. Z Hájku, po krátké náštěvě doma, jsem narukoval na  vojnu. Byl jsem však hned přiřazen k  jednotkám PTP. Při vstupu k  těmto jednotkám nás velitel přivítal slovy: „Nemyslete si, že jste tu na 2 roky.“ Začalo vše velmi tvrdě. Hodně nás zde cepovali a snažili se do nás vtlouct „politické školení beze zbraně“. Pak nám dali lopaty, krumpáče a  černé výložky. Dělali jsme tu nejtěžší práci. Stavěli jsme například přehradu na  Klíčavě, bourali vesnice v  Brdech a opravovali cesty.

Nakonec jste byl propuštěn. Vrátil jste se do  kláštera?

To nebylo možné. Vrátil jsem se proto domů a  začal pomáhat rodičům. Doma byla situace vážná, protože tatínek nebyl v  JZD. Postupně rodičům vzali všechny možnosti obživy. Neměli jsme z čeho žít a  z  čeho odevzdávat kontingent. Tehdy moji rodiče dostali nabídku, abych šel pracovat do JZD jako řidič, díky čemuž by JZD dodala kontingent za  naši rodinu. Tak jsem se stal řidičem traktoru. Každý den jsem šel ve čtyři hodiny ráno z domu, abych dovezl z JZD traktor do Třineckých železáren, kde jsem pak rozvážel po dílnách materiál. Nakonec jsem v JZD zůstal šest let, a  dokonce jsem zde získal i  výuční list. Stal jsem se opravářem traktorů a zemědělských strojů.

Nezapomněl jste při práci v JZD na duchovní povolání?

V době, kdy jsem pracoval v JZD, jsem se hlásit 6x na  teologii do Litoměřic. Vždy bez úspěchu. Po  uvolnění situace v  68. jsem byl konečně přijat do semináře v  Olomouci. Bylo mi tehdy 36 let, a přesto jsem byl v semináři nejmladší. Začátky byly těžké, protože nebylo v  podstatě kde učit. Museli jsme v semináři dělat brigády, aby se v  něm dalo zase vyučovat. Nakonec se studium rozjelo. Studoval jsem zde společně například s  nynějším otcem arcibiskupem Graubnerem a v roce 1972 jsem měl svěcení s biskupem Hrdličkou.

Stal jste se knězem. Byl jste tehdy i tajným řeholníkem?

Řeholní sliby jsem tajně složil před kněžským svěcením v roce 1972 do rukou otce Norberta. Nikdo to však nemohl vědět, ani rodiče. Po kněžském svěcení byla moje farnost Třinec. Tedy místo, kam jsem jako traktorista jezdil do železáren. Měl jsem zde však problémy s  komunistickým režimem. Protože jsem byl mladý, tak za mnou přicházelo více mladých lidí. Komunisté na mě přichystali past. Do  náboženství mohly tehdy chodit jenom děti, kterým rodiče podali přihlášky. Seznam přihlášených dětí jsme dostávali od  ředitelů škol. Jednou jsem však takový seznam nedostal, a to i přesto, že děti ve třídě již čekaly na výuku náboženství. Začal jsem učit. Najednou se ve  třídě objevila ředitelka a začala kontrolovat, kdo není přihlášený. Zjistilo se, že asi 5 dětí nemá přihlášku. Nic neřekla. Odešla a záhy následoval telefon, že již nesmím vkročit do  školy. Do  týdne jsem byl přemístěn do pohraničí.

Jak do Vašeho života zasáhla revoluce v roce 1989?

To jsem byl zrovna ve Štěpánkovicích, kde jsem působil necelých 8 let. Když se uvolnila situace, tak si jednotlivé řehole dávaly do pořádku své řády a kláštery. Tehdy mi otec Blažej, asistent generála řádu, přivezl jmenování přímo z Říma – stal jsem se provinciálem minoritů v  Československu. V této funkci jsem se záhy dostal do Mexika na generální kapitulu v roce 1992.

Příští rok budete mít 90 let. Když se ohlédnete zpět, za co Pánu Bohu nejvíce děkujete?

Především za to, že měl se mnou trpělivost. Někdy lituji, že jsem nebyl hodnější. Teď už se snad více ovládám. Býval jsem totiž nevrlý, člověk není hned svatý. Pán Bůh mě však vždy pomáhal a podpíral mě, takže se vše vždy stočilo k tomu, co je Boží.

Fotografie z oslav 90. narozenin P. Hyacinta Vladislava Skupieńe, OFMConv. v Opavě dne 2. 7. 2022. Foto: minorite.cz

Datum svěcení: 5.7.1940

Narozen Žákovice (farnost Blazice) 26.7.1914, kněžské svěcení 5.7.1940, kooperátor Mostkovice 1.8.1940 - 31.8.1943, kooperátor Olšany u Prostějova 1.9.1943 - 30.4.1944, administrátor Olšany u Prostějova 1.5.1944 - 7.1.1945, kooperátor Bystřice pod Hostýnem 8.1.1945 - 7.8.1946, administrátor Bystřice pod Hostýnem 8.8.1946 - 31.7.1947, kooperátor Bystřice pod Hostýnem 1.8.1947 - 30.6.1948, provizor Lichnov u Krnova 1.7.1948 - 31.8.1965, provizor exkurendo Sosnová 1.7.1948 - 31.8.1965, administrátor Strahovice 1.9.1965 - 23.2.1984, administrátor excurendo Chuchelná 1.2.1979 - 23.2.1984, po autohavárii byl v kritickém stavu převezen do nemocnice v Ostravě, kde 23.2.1984 zemřel. Podle svého přání byl pohřben na hřbitově v Blazicích 3.3.1984, pohřební obřady za velké účasti lidu vykonal soběchlebský farář P. ThDr. Jaroslav Kúřil.

Datum svěcení: 29.6.1934

Narodil se 16. října 1906 v Křanovicích. Maturoval 5. března 1929 na státním gymnáziu v Ratiboři. Navštěvoval univerzitu ve Vratislavi a Innsbrucku. Na kněze byl vysvěcen 29. června 1934 ve Vratislavi.

Jako kaplan působil v Leisnitz (pol. Lisięcice) a Gröbnig (pol. Grobniki). 20. listopadu 1941 byl jmenován farářem v obci Dirschel (pol. Dzierżysław, čes. Dršlav), tehdy v okrese Leobschütz (pol. Głubczyce, čes. Hlubčice). V noci 6. července 1946 ilegálně překročil československou hranici. Pár dní se zdržoval v Třebomi a pak byl dne 15. července 1946 pověřen děkanstvím Kobeřice duchovní správou ve Strahovicích.

Datum svěcení: 20.1.1934

Narozen 10. 3.1904 ve Velkých Hošticích, vysvěcen 20. 1. 1934 ve Vratislavi (Polsko). Do Chuchelné přišel z Bohuslavic u Hlučína jako administrátor dne 15. 10. 1942, od 15. 7. 1943 jako farář. V Chuchelné působil 35 let do 1. 4. 1977. V roce 1969 byl jmenován arcibiskupským radou. Zemřel dne 7. 4. 1978 v charitním domově pro kněze na Moravci (okr. Žďár nad Sázavou).

Datum svěcení: 5.7.1903
Josef Vrchovecký *24. 2. 1879 - +29. 12. 1960
 

V roce 1931 byly uděleny první ceny Duchovní české akademie, společnosti, která odměňovala některá díla. Mezi nimi byl odměněn také kniha P. Josefa Vrchoveckého: dr. Josef Vrchovecký (Strahovice): Přirozená mravouka. Dílo tedy bylo pravděpodobně napsáno ve Strahovicích (viz.:  Babička, Vácslav: Dějiny Akademie křesťanské 1875-1952, diplomová práce).

Kromě toho je znám jeho spis "Církev a nová doba", která vyšla v r. 1932.

Další knihy:

• Lurdy a moderní doba
• T. G. Masaryk a náboženství
• Věda a víra podle vynikajících přírodozpytců

Datum svěcení: 6.6.1925

Služebník Boží P. Richard Henkes, SAC (26. května 1900 – 22. února 1945).

Richard Henkes se narodil 26. května 1900 v Ruppachu (diecéze Limburg) v Německu. Roku 1919 vstoupil do Společnosti katolického apoštolátu (SAC, zvaní též palotini) a dne 6. června 1925 byl v Limburgu vysvěcen na kněze. Jako učitel působil ve studijních zařízeních palotinů v Schönstattu a v Alpen, od r. 1931 pak v Horním Slezsku, ve městech Katscher (dnes Kietrz) a Frankenstein (Ząbkowice Śląskie). Při mimořádných úkonech duchovní správy ukázal jako postní kazatel a exercitátor především mladým lidem cestu, jak žít svou vírou v době nacismu. Postavil se jednoznačně proti národněsocialistickému názoru a odvážně zvěstoval poselství křesťanství. Věděl, že nacismus je ideologie zla a nenávisti, zároveň byl hluboce přesvědčen o velikosti Ježíšova poselství lásky a navíc měl v sobě sílu a odvahu obojí nejen srozumitelně a nahlas pojmenovat, ale také konkrétně a prakticky uskutečnit.

V roce 1941 se P. Henkes stal duchovním správcem malé farnosti Strahovice na Hlučínsku. Kromě plnění povinností faráře se též věnoval exerciciím v exercičním domě sv. Josefa v Branicích a vystupoval jako kazatel na různých místech v širokém okolí. Jeho činnost byla sledována gestapem. Na základě udání byl 8. dubna 1943 pro „pobuřování národa z kazatelny“ zatčen a 10. července poslán do koncentračního tábora v Dachau. „Jdu za svou cestou s Bohem,“ píše a pokouší se zde povzbudit sklíčené, pomoci hladovějícím. Učí se též česky – po válce chce zase působit na východě.

Když v prosinci 1944 vypukla v koncentračním táboře tyfová epidemie, byly některé vězeňské bloky (mezi nimi i „český“ blok č. 17) prohlášeny za uzavřené bloky smrti. Tehdy se P. Richard Henkes – vědom si náročných požadavků evangelia i rizik provázejících jeho rozhodnutí – přihlásil jako dobrovolný ošetřovatel k péči o nemocné a umírající. Mnohým tak daroval v posledních chvílích života jako člověk lidskou blízkost, mnohým jako kněz skrze svátosti blízkost Boží. Seznámil se zde i s P. Josefem Beranem, pozdějším pražským arcibiskupem a kardinálem, dalším z kandidátů na blahořečení.

Při své službě nemocným však P. Henkes sám smrtelně onemocněl a své nemoci 22. února 1945 podlehl. Jeho tělesné ostatky byly zpopelněny a popel tajně převezen mimo koncentrační tábor. V neděli 7. června 1945, v den 20. výročí jeho primice, pak byl popel tohoto mučedníka lásky k bližnímu, přirovnávaného k polskému knězi P. Maxmiliánu Kolbemu, slavnostně uložen do hrobu na hřbitově palotinů v Limburgu.

Na základě svědectví o životě P. Richarda Henkese se v neděli 25. května 2003 sešli v palotinském kostele Panny Marie v Limburgu čeští a němečtí kněží a věřící. Za účasti ostravsko-opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze pak biskup limburgské diecéze Franz Kamphaus zahájil diecézní proces o životě, ctnostech, smrti a pověsti svatosti služebníka Božího P. Richarda Henkese jako první krok směřující k jeho prohlášení za blahoslaveného. Diecézní proces byl uzavřen v lednu 2007 a dokumenty byly následně odeslány vatikánské Kongregaci pro blahořečení a svatořečení.

P. Richard Henkes byl blahořečen v Limburgu 15. 9. 2019.

Datum svěcení: 5.7.1903
Josef Vrchovecký *24. 2. 1879 - +29. 12. 1960
 

V roce 1931 byly uděleny první ceny Duchovní české akademie, společnosti, která odměňovala některá díla. Mezi nimi byl odměněn také kniha P. Josefa Vrchoveckého: dr. Josef Vrchovecký (Strahovice): Přirozená mravouka. Dílo tedy bylo pravděpodobně napsáno ve Strahovicích (viz.:  Babička, Vácslav: Dějiny Akademie křesťanské 1875-1952, diplomová práce).

Kromě toho je znám jeho spis "Církev a nová doba", která vyšla v r. 1932.

Další knihy:

• Lurdy a moderní doba
• T. G. Masaryk a náboženství
• Věda a víra podle vynikajících přírodozpytců